Putovat vstříc dobrodružství, nekonečnem, ku hvězdám...

Aktualismus citátový aneb trn v oku:
"Nejvíce štěstí není na lidských drahách, ale mimo ně... neviděno nebo zhrzeno..."
Jiří Karásek ze Lvovic - Smrt sábské královny (Zlatý triptych)

Svíčka pro neznámého známého

14. června 2016 v 17:48 | Maglaiz |  Bláznův život
Mám takový zvyk. Zda je zvláštní či ne, nechám na tvém uvážení, drahý čtenáři. Nedaleko našeho domu je dvouproudová silnice, po níž se řítí osobní auta i kamiony poněkud ne zrovna přijatelnou rychlostí, a tak se stává, že minimálně jednou za týden houkají hasiči a záchranka. U dopravních nehod to tak bývá, že jedni jsou viníci a druzí za tu vinu platí zdravím či životem. Těch je mi vždycky líto. A jelikož jsme ve 21. století a táta se rád informuje, vždy máme čerstvé zprávy o tom, zda u dopravní nehody byl smrťák nebo ne. Pro ty mrtvé zapaluji svíčku, protože většinou patří k těm druhým, co za chybu jiných platí.


Podobně tomu bylo i jedno květnové úterý před státnicema. Velké houkání a pak dlouhé kolony kolem našeho domu, protože právě ta cesta okolo je jediný další tah na Frýdlant a dál na Frýdek-Místek a Ostravu. Bylo evidentní, že se tedy stala nějaká větší nehoda uzavírající celou silnici. Za nedlouho jsme se dozvěděli, že ta uzavírka byla kvůli smrťáku. Dodávka se čelně srazila s protijedoucím kamionem. V duchu jsem politovala pozůstalé po řidiči dodávky a zase se věnovala historii. Večer jsem zapálila svíčku a nějak jsem cítila potřebu ji nechat dohořet celou, což obvykle nedělám. Nějak mi toho mrtvého přišlo víc líto. Blbnu, řekla jsem si a šla spát s neklidem na duši, který jsem přisoudila blížící se velké zkoušce.

Za týden přišla zpráva. Mrtvý neznámý, za něhož jsem zapalovala svíčku, byl můj spolužák z gymplu. Mladý kluk s budoucností před sebou. Vlastně... už bez.

Tímto výkřikem jsem nechtěla nic sdělit. Žádné poselství, byť by se mohlo najít. Jen jsem prostě cítila potřebu to zaznamenat. Jen tak... spíše pro sebe než pro ostatní.
 

Konec s Karáskem (?)

10. června 2016 v 17:15 | Maglaiz |  Bláznův život
Bloudila jsem, čtenáři. Dlouho jsem bloumala zmítána mezi náboženským vytržením světcův a dekadentní perverzitou ďábelského mysticismu. Nasákla jsem pablesky žití, marností všeho a melancholií napínající se mezi život a smrt. Karásek se mnou lomcoval a jeho hrdinové taktéž. Marii Elektu jsem počala nenávidět (jako bych ji kdy milovala) a milovat Giovanni Antonia Bazziho alias Sodomu. Vlastně jsem na tom podobně jako Sodoma. Nořila jsem se do práce na diplomce, pátrala, pročítala, kombinovala a přitom se nechala vést srdcem. Odřekla jsem se světa, zapřela únavu a touhu po lenošení a pracovala. Ptáš se, jestli to stálo za to? Uvidíme, uvidíme v srpnu. Do té doby chci být Sodomou utíkajícím z kláštera, kde zanechal autoportrét a portréty svých přátel. Doprovázena jen mluvícím havranem na cestě do Sieny, města hříchů. "Zavřete sienské brány, a dům šílenců je zřízen."


Já dnes zavřela jinou bránu. Bránu k české dekadenci a Jiřímnu Karáskovi ze Lvovic. Možná. Nikdy neříkej nikdy a já už tolikrát vstoupila do téže řeky pro vlastní masochismus, že bych snad raději měla říci, že jsem tuto bránu přivřela a rozhodla se ji na čas ignorovat. Jak dlouho mi to vydrží? Milý čtenáři, až se večer setmí, až pořádně neuvidíš na vlastní nos natož ruku, vyjdi ven a pohlédni vzhůru. Tam nalezneš odpověď. Já nyní nebudu hledět tím směrem, jelikož má mysl se věcmi nebeskými zabývala až k zalknutí a teď se chce pro změnu zarýt do země. Zahradníkův rok čeká...



Zvláštní poděkování náleží M., Opti-Mystique a madame Citrátové - bez nich by tento článek nevznikl.

Radílkem snadno a rychle

22. února 2016 v 17:08 | Maglaiz |  S učitelem v hlavě
Milý čtenáři, tak nějak tuším, že články, jež postupně budeš objevovat pod nálepkou S učitelem v hlavě, nebudou pro tebe nijak zajímavými. Ačkoliv... co já mohu tušit? Jsi pro mne stejnou záhadou jako oběd ve školní jídelně. V jídelníčku je sice napsáno palačinky s ovocem, ale to, co plácne na talíř kuchařka, vyhlíží jinak, než má přestava tenkých přeložených plátků sladkého těsta lehce posypaných moučkovým cukrem a skrývajících uvnitř sezónní ovoce. Tím samozřejmě nechci naznačit, že v sobě máš namísto ovoce jenom obyčejnou éčky nabitou marmeládu, kdepak. Ale jsou případy, kdy je psána svíčková a na talíři přistane pstruh na másle.

Kam dál

Reklama