Putovat vstříc dobrodružství, nekonečnem, ku hvězdám...

Aktualismus citátový aneb trn v oku:
"Nejvíce štěstí není na lidských drahách, ale mimo ně... neviděno nebo zhrzeno..."
Jiří Karásek ze Lvovic - Smrt sábské královny (Zlatý triptych)

Chceš-li Maglaiz čísti, musíš jinam.


Listopad 2010

Zločin a trest

24. listopadu 2010 v 20:47 | maglaiz |  Školní záznamy depresivních nálad
Dnes jsem musela jít do školy dřív, a tak jsem dokončila již dlouho rozpracovanou báseň. Inspirována ranní chumelenicí.

Dívka a karty

23. listopadu 2010 v 14:59 | maglaiz |  Šustění
Dívka usedá za světlý dřevěný stůl, v ruce oblíbený hrnek se zeleným čajem. Není ani krásná a ani ošklivá. Zapaluje svíci a zhasíná stolní lampičku. Vedle sebe rozložené tarotové karty v sestavě keltského kříže. Smrt, Ďábel a Hvězda. Již tyto tři karty ji přináší nejen obavy, ale i částečný klid. Dál se neodvažuje ani přemýšlet nad významem karet. Bojí se, co by přišlo dál. Smrt, Ďábel a Hvězda. Stále se jí honí hlavou. Upíjí horkého čaje. Zdá se jí trpký, i když tam má asi dvě polévkové lžíce cukru. Smrt, Ďábel a Hvězda. Ty slova víří pokojem. Běží otevřít okno v domnění, že se ty slova vyvětrají a zbyde jen nahořklá pachuť. Že z nich zbyde již jen torzo. Co když smrt je smrt? Co když i dnes karty nelžou? Bojí se toho. Moc dobře ví, že ji zatím karty nikdy nezklamaly a co řekly, to se i stalo. Ostatní, kterým vykládala z jejich rozmaru, se smějí, netušíc pravdu.

Strach, strach z toho, co přijde. I když známe budoucnost, přesto se bojíme. Známe se, že nikdy neposlechneme rad a vždy učiníme chybu navzdory moudrostem. Pokaždé se zachováme jako hlupáci. Zas a znova vykonáme stejnou chybu, jako by to bylo poprvé. Z pouhé ješitnosti? Z pouhé tvrdohlavosti? Z pouhého přesvědčení, že dokonalost je synonymum k pojmu člověk? Či za to vše může krátká paměť lidská?

Ale proč ona? Proč zrovna nad ní vyřkly karty tak krutý ortel? Smrt, Ďábel a Hvězda. Naděje, ano naděje. Ta umírá poslední. Snad smrt není smrt. V tom je asi naděje.

Je jí zima, a tak jde zavřít okno. Vše zůstalo tak, jak bylo. Jen teplo odešlo oknem ven. Usedla znovu za stůl, upila čaje a pokračovala dál ve výkladu. Když jej dokončila, z broskvové pleti nezbylo nic. Její tvář byla totožná se stěnou pokoje. Tak smrt je přece jen smrtí a nic na tom nemůže změnit. Bezmoc. To slovo k smrti nenáviděla.

Proklínala se, že se svěřila kartám, že je vzala do rukou, vybrala si signifikátor, zamíchala s myšlenkou na otázku, přeložila na tři kupky a pak poskládala a obracela karty do tvaru keltského kříže. Proklínala tu chvíli, kdy spatřila ty tři karty, ty tři důležité karty.

Rozzuřila se a smetla ze stolu těch deset karet, které ji pověděly budoucnost. Pak v záchvatu agrese vzala i zbylý balíček karet a mrštila jím do prostoru. Karty se rozlétly po pokoji jako vlaštovky. Dívka padla na zem na kolena a dala se do pláče. Po chvíli se uklidnila a začala karty sbírat. Když si myslela, že je posbírala všechny, počala pro jistotu počítat. Deset chybělo. Zrovna ty karty, které jí řekly tu zvěst. Hledala je po celém pokoji. Odsouvala všechen nábytek, ale marně. Byly pryč. Navždy. Již nikdy nikomu nebude věštit. Nikdy. Nikomu.


Jsem vločka sněhu

20. listopadu 2010 v 12:33 | maglaiz |  Cyprealismus
snowflake

Pluji si oblohou. Mávám mrakům na rozloučenou. Těším se, až spadnu dolů. Stanu se součástí velkého celku. Třeba se budu výjimat v dětském uměleckém skvostu. Vítr si se mnou pohrává. Hladí mne po tváři. Jsem mu vděčná. Krátí mi totiž dlouhou chvíli volného pádu, která se mi zdá nekonečně dlouhou. Strýček Vánek přebral nade mnou nadvládu. Houpe mne sem a tam. Už vidím střechy domů. "Hej, vy tam dole, pozor! Už letím!" Já se tak těším! Jak mne děti spolu s mými sestrami vezmou do dlaní a vytvarují do žádaného tvaru. Čím asi budu? Jen abych nebyla schována pod hrnec. Chci být někde na tváři sněhuláka. Chci být vidět a chci vidět ten rej kolem. Chci vidět zářící oči. Chci slyšet zvonivý dětský smích, o kterém mi vyprávěl strýček Vánek. Oh, jak krásné to bude!
Výborně! Už jsem na místě. Pomalinku dosedám na prachovou peřinku, kterou zde vyrobily mé sestry. "Vítej!" volají na mne vločky z různých koutů. Já jim odpovídám na pozdrav.
"Tak jaké to tu je? Krásné, viďte." "Stojí to tu za starou belu!" Propánečku, to je ale morous! "Co se ti stalo?" "Nevidíš to snad?" Rozhlédla jsem se kolem sebe. Žádné děti, žádný smích a zářivá očka. Plno dospělých, kteří někam spěchají v divných krabicích. Ahm, ahm. Co to je za zápach? Dusí mne to! A smrdí to. Hele, pes! Jak vesele si ve sněhu hraje! "Jupí, jde k nám!" "No moc se neraduj." Co to? Pes přišel k nám, zvedá zadní nohu a....... "Ááááááááá, pomóc!"


zdroj obrázku: Tady

Asi jsem důchodce

18. listopadu 2010 v 21:21 | maglaiz |  Z ústavu v Cáklově nad Cvokhausovem
Asi jsem opravdu důchodce, jak vtipně poznamenala dnes má dlouholetá kamarádka. Protože chci, aby starší šli mladším příkladem, aby byly uznávány hodnoty a trochu toho respektu pro mou vetchou maličkost.

PASTELKY

18. listopadu 2010 v 17:58 | maglaiz |  Veršovánky z kapsy
Občas se každému píšícímu stane, že má chuť přestat být vážný a podívat se na obyčejnou věc dětskýma očima. I na mou osobu přijde někdy tato choutka a to se pak nedá nic jiného dělat, než-li sáhnout po zápisníku, zmocniti se pera a podvolit své ruce i mysl Múze.

V osudu zapsané

15. listopadu 2010 v 21:35 | maglaiz |  Školní záznamy depresivních nálad


Tenká nit a hořící svíce
Orákulum a Tarot
Zář pochodní, svit měsíce
Numera a kouzlo samot

V osudu zapsané
věci jsou tajemné
Pouze magie
řekne, co souzeno je

Astrolog nad mapami
Kartářka nad kartami
Oba zví osudy své,
Ty v nás zapsané

Bestii z Gevaudinu

15. listopadu 2010 v 21:32 | maglaiz |  Školní záznamy depresivních nálad

Slunce skrývá svoji tvář
a ty ztrácíš svatozář
Zahanben nejsi, vlčí synu
Schováš se snadno v hustém dýmu

Pohltí Tě tůň hluboká
Nesnaž se marně hrát si na vlka
Vlčí oči nejsou vše
Za tebe, hochu, vedou se mše

Tam na vršku stojí šibenice
Do rukou vtisknu Ti slunečnice
Na rozloučenou kulku do hrudi
Tvé choutky děs budí




Pozn. autora:
Bestie z Gevaudinu, jedná se o francouzskou pověst zaznamenanou v kronice vesnice Gevaudin. Údajně zde řádila obludná bestie s velkými tesáky, hustou srstí a touhou zabíjet. Zabíjela malé děti a ženy. Jen málokdy si troufla na muže - když už tak výhradně na opilé a osamocené muže. Kvůli této pověsti, pak byly pořádány hony na vlky. Je několik teorií o původu této bestie. První hovoří o trestu božím, jelikož lidé z této vesnice byli velmi bezbožnými. Druhá zase říká, že to bylo nějaké zmutované zvíře podobné vlku. A třetí mluví o tom, že to byl pouze přestrojený masový vrah. Tím vrahem byl pravděpodobně sám hlavní vyšetřovatel celé události, jelikož bestie byla vždy schována, když byly pořádány hony na ní a útočila v místech, kde nechodily hlídky.

Má báseň je věnována onomu masovému vrahovi.

" Nevěříme na zázraky. Spoléháme na ně." ...

7. listopadu 2010 v 19:36 | maglaiz |  Z ústavu v Cáklově nad Cvokhausovem
... tak zní heslo na našich stužkách.