Natarix se vrátil na své místo a opět pokračoval v jídle. Titus následoval jeho příkladu. Oba se opět tvářili, jako by se nic nestalo. Ostatní návštěvníci hostince se brali k odchodu a krčmář je přemlouval. Lovkyně se obrátila a chtěla se vrátit na své místo, ale cestu ji zatarasil rozčilený Verlix.

"Podívej se, cos provedla! Dnes už mohu hospodu zavřít a celou noc se modlit, aby mi sem zítra někdo přišel. Táhni, odkud jsi přišla, špíno! Nic dobrého nepřinášíš, jen ještě uškodíš. Kliď se z města!" rozkřikl se na Lovkyni a ukázal prstem na dveře.

Lovkyně obešla krčmáře, řekla, "Neměj obavy, nebudu tu dlouho," přišla ke mně, oblékla si svůj plášť, spiklenecky na mne mrkla, obrátila se opět na šenkýře, "Oslovils mne špínou, ale zamysli se, jestli tu není i něco horšího, než jsem já," a odešla ven.

Díval jsem se z okna za ní do té doby, než ji tma úplně pohltila. Po dešti už nebyla ani stopa. Kapky na špinavém okně pomalu usychaly.

V duchu jsem se ptal, kam to jde a co myslela tím, že je tu i něco horšího než je ona, nájemný vrah. Ta dívka mne začala zajímat čím dál víc a nebylo to jen pro tu zvláštní schopnost měnit se v příšeru. Upoutala mou pozornost i svým přístupem k mé osobě. Ještě nikdo před ní se ke mně takto nechoval jako ona. Její smaragdy se vpálily do mé mysli.

Po chvíli jsem mávl na hospodského, aby ke mně přišel. Verlix ochotně přiběhl. Nejspíš očekával, že budu k němu štědrý a objednám si drahé jídlo a pití. V očích se mu zalesklo při vidině, že mne obere o ušlý zisk, o který ho připravila svým výstupem Lovkyně.

"Co si budete přát dále?" optal se mne sladkým hlasem krčmář.

Zachoval jsem si klid, i když mne jeho tón hlasu velice rozčiloval a řekl své přání: "Chtěl bych toho vědět víc o Lovcích lidí."

Šenkýřův obličej se změnil z nuceně příjemného na nenuceně otráveného. Přesně jak jsem čekal. Kdepak Nero Pompeius se nikdy nemýlí. Hostinský začal kusem své zástěry utírat dřevěný stůl. Díval se na kostkovanou látku a přitom pronesl. "Já toho o té špíně moc nevím, ale můj syn Dagobert je studuje. A ví o nich víc než kterýkoliv jiný člověk v této zemi."

"A mohl by mi o nich říci vše, co ví?"

"Mohl, ale má teď spousty práce a nechci ho rušit."

Pochopil jsem moc dobře, kam tím míří. Oběti jsou od toho, aby se podstupovaly, a tak i já musel ze svého měšce vytáhnout a položit na stůl stříbrňák. V krčmářových očích jsem měl možnost spatřit blyštivý odraz mého penízu. Šenkýř po něm rychle hmátnul a už ho strkal do kapsy se slovy: "Já mu vyřídím, že je tu pán, který by s ním chtěl hovořit o Lovcích lidí a že nehodlá šetřit penězi, aby se vše dozvěděl."

Chtěl jsem namítnout, že by mohl o penězích pomlčet, ale šenkýř už mluvil s tím mladíčkem, který seděl naproti v koutě u stolu pokrytého samými pergameny a knihami. Mladík se zvedl od stolu a blížil se ke mně. Nikdy jsem ještě neviděl tak slaboučkého hocha. Zdálo se, že kdybych se ho jen prstem dotknul, jisto jistě bych mu něco zlomil. Svou postavou byl k smíchu, ale jeho obličej mě děsil. Kulatý obličej, zrzavé krátké ježaté vlasy, černé pichlavé oči, které se do mne nepříjemně zabodávaly, nos ohnutý nahoru, malá ústa s tenkými rty a sestupnými koutky. Tělo halil černý učňovský hábit, na kterém byl vyobrazen stříbrný had, a vyčnívaly z něj pouze kostnaté ruce s dlouhými prsty. Snažil jsem se odhadnout, kde asi mladík studuje, ale hábit mi vůbec nebyl povědomý a to jsem procestoval celou Aquitanii.

Hoch se obřadně uklonil a řekl: "Jsem Dagobert Nefarius, syn krčmáře. Otec mi řekl, že byste se rád něco dozvěděl o Lovcích lidí. Prosím, jsem vám k dispozici a mé vědomosti také," na chvíli se odmlčel, ale pak pokračoval. "Musím se však přiznat, že mne váš zájem velice překvapil. Netušil jsem, že tak moudrý člověk, jako jste vy, bude chtít být poučován od někoho, jako jsem já."

Podivil jsem se. "Ty mne znáš?"

"Kdo by neznal Nera Pompeia, ctěného rodem Merovejců?"

Nebudu se přít o tom, že mi tato věta velice zalichotila. Byl jsem hrdý na to, že i takovýto usmrkanec znal mé jméno. Usiloval jsem o uznání a konečně jsem viděl ovoce své píle.

"Promiňte, pane, ale o tématu, jakým jsou bezpochyby Lovci lidí, je lepší hovořit v soukromí."

"Tak tedy půjdeme do mého pokoje," rozhodl jsem.

"Jen mi dovolte vzít si s sebou ještě pár mých poznámek."

"Jen si pro ně zajdi. Počkám na schodišti."

Odešel jsem z krčmy do chodby, kde byly na jižní straně dveře, kterými se vycházelo z domu. Nalevo bylo schodiště vedoucí do patra, kde bylo několik pokojů, a přímo naproti vchodu do šenku byly dveře vedoucí do stájí.

Dagobert vyběhl z dveří krčmy v rukou několik pergamenů a dřevěný vyřezávaný svícen s rozžatou svící a vrazil do mne, až mi málem vyrazil dech. Několikrát se mi omluvil, že netušil, že budu za dveřmi. Pak jsme stoupli na první schod. Schody byly dřevěné, staré a celé rozvrzané. Kamenné stěny byly osvětlené tlumeným plápolavým světlem plamínků svíček, které byly ve svícnech zavěšených na stěnách. Vyšli jsme po schodech a otevřela se před námi chodba. Když jsem se podíval vpravo, mohl jsem se pokochat krásným pohledem na město z oken, pokud by tedy bylo světlo. A na levé straně byly krásně vyřezávané dubové dveře od pokojů. Minuli jsme asi šestero dveří, až jsme přišli k těm pravým. Stáli jsme před dveřmi, na kterých byla mistrně vyřezaná liška. Obdivoval jsem zručnost řemeslníka, který je vyráběl. Nechyběl sebemenší detail. Zježené chlupy i drobné drápky na tlapách. Vytál jsem z měšce, který nosím stále u sebe a mám v něm své peníze, které bych mohl nutně potřebovat na cestách, klíč od dveří. Odemkl jsem a otevřel dveře. Ovanul nás studený vítr. Okno bylo otevřené.

To je zvláštní. Pomyslel jsem si. Vždyť jsem okno neotevíral. Proto jsem se raději před vstupem do místnosti zeptal Dagoberta, zda nemají v některých pokojích už příliš staré a nepevné petlice na oknech. Dostal jsem však zamítavou odpověď.