Putovat vstříc dobrodružství, nekonečnem, ku hvězdám...

Aktualismus citátový aneb trn v oku:
"Nejvíce štěstí není na lidských drahách, ale mimo ně... neviděno nebo zhrzeno..."
Jiří Karásek ze Lvovic - Smrt sábské královny (Zlatý triptych)

Chceš-li Maglaiz čísti, musíš jinam.


Srpen 2013

Na konci lávky

30. srpna 2013 v 14:08 | Maglaiz |  Volný styl krátkého rozměru
Tma, ta přítelkyně vrahů a zlodějů. A také milenců. Zahalovala svým závojem nyní celý kraj. Městečko z kamene a hliněných střech poklidně oddychovalo za zvuků kostelního zvonu, který odbíjel pomalu, ale jistě půlnoc. Vše spalo. Nebo snad ne? Na náměstí z okna jedné budovy visel provizorní provaz z prostěradla. Po něm se spouštěla postava zahalená v červeném plášti s kápí staženou do tváře. Domovní znamení - erb s vlkem ve skoku - je každému tamnímu obyvateli znám. Hlava rodu bývá již od nepaměti členem městské rady a nezřídka bývá zvolen i starostou. Nejbohatší dům ve městě byl vždy lákadlem pro lapky.


Každodenní šálek čaje

23. srpna 2013 v 16:02 | Maglaiz |  Volný styl krátkého rozměru
Paprsky slunce se odrážely od pohupujícího se korálkového závěsu na okně a bílá stěna se proměnila v rej duhových teček. U čerstvě rozkvetlých muškátů na balkónu usedl budníček větší ve svém olivově zeleném kabátku, žluté náprsence a vázance a na bříšku trochu špinavě bílý a spustil trylek. Vítal nový den. Člověku se pojednou zachce zpívat s ním, i když nezná nápěv.

Bard u ohně

20. srpna 2013 v 12:43 | Maglaiz |  Básnění na okraj zápisu
Thalea, dítě hromovládce Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Thalea, jedna z devíti sester. Thalea, dcera Dia a Eurynomé. Thalea, jedna z charitek. "Kvetoucí" doprovázená pastýřskou holí a maskou komika. Múza veselého básnictví, komedie a pastýřských zpěvů. "Hojná" doprovázená Aglaiou a Eufrosyné s úsměvem na tváři a zahalená v průsvitný šat.

Inspirací mi byla plodná spolupráce s Berenikou na její velice impozantní básni. Vize města a jeho erbu mi natolik učarovala a tolik asociací a veršů, které se náhle linuly myslí, jejíž fyzické tělo zrovna sedělo ve studovně a snažilo se toho větroplacha v hlavě umravnit a přinutit k činnosti studijní. V tu chvíli jsem to vnímala jako jakési upozornění, že se nemá vše lámat přes koleno a někdy je prostě třeba místo skript vzít papír a pero a kreslit slova do veršů a slok.

Byl to povznášející pocit a doufám, že kousek toho ohromujícího výjevu se přenesl skrz ona slova i na Vás.


Bílo nebo černo?

18. srpna 2013 v 18:06 | Maglaiz |  Papírový svět
Když jezdívám z Ostravy či do Ostravy vlakem, nabízí mi ta hodinka cesty možnost toulat se myšlenkami po různých krajinách a na spolucestující působit svým oduševnělým výrazem jako zákazník nervového sanatoria čerstvě po lobotomii (mimochodem velice oblíbený lék minulého století na schizofrenii).
Přestanu si hrát na naivku, jež si myslí, že všichni touží znát, kudy bloudí Maglaiz cestou vlakem. Nic si nezastírejme, tohle je teď jen a pouze projev mého egoismu a chuti se pochlubit. Samozřejmě jsou to kraje mi velice dobře známé. Lesy, stráně, města, pevnosti či vzdušné dopravní prostředky mých příběhů. Kromě toho však si hraji na tuláka po hvězdách, blíže řečeno tuláka po světě, jemuž vládnou zákonitosti literatury.


Slouha?

17. srpna 2013 v 20:14 | Maglaiz |  Smysluplnost v nesmyslnosti
Zář. Tak teplá a přívětivá. Miliony světelných bodů nelze již těsněji přimknouti k sobě. Snad ani nejhorlivější milenci nespočívají v takovémto objetí. Zdánlivě nesmyslné praskání bez špetky organisace bubnuje dle vnitřního zákona rythmu. Ples započal velkolepě v záplavě explosí jisker a třaskající smoly. Není čas na zdvořilostní projevy nabubřelé élégance. Rej rób s nepřeberným množstvím pentlí v odstínech rumělkových a mezitónech žluti se hemží v nepopsatelném tanci. Důslednost waltzu až v konečcích prstů se snoubí s životem salsy a pudovou smyslností tanga. Mizí údy, hlavy, těla a, nikoliv jakožto torso, zůstává samotný pohyb. Vrcholný projev animé. Praforma bytí. Dokonalá gesta v amorfnosti. Divokost v precizně detailních normách. To jest pouhým slouhou nedokonalého?


Fotografie není má, autor neznám, či spíše tušen. Naleznouti lze v mém archívu.


Pozn. aut.: Text hrubky neobsahuje, u cizích slov užito pravopisu archaického záměrně.

Vaše Maglaiz

Vrána k vráně sedá

16. srpna 2013 v 13:53 | Maglaiz |  Volný styl krátkého rozměru
Divoký déšť dral na cáry hustý černý kouř. Ani za tak nevlídného počasí nepřestávaly chrlit vysoké komíny černotu zamořující ovzduší. Kapka s plesknutím dopadla do prohlubně plechové střechy a nechala se unášet proudem směrem k výlevce okapu. Dlouhá skluzavka nebeské slze málem vyrazila ponejprv dech, pak ji začala nudit. Plesk! Tvrdý dopad na asfalt a naražená kapčina kostrč k dobré náladě nepřidala. A tak se mrzuté molekuly vody vezly na proudu prodírajícího si cestu rozpraskanou silnicí. Od lesklé hladiny nově vzniklé stružky se odráželo jasné světlo neonových nápisů hodinových hotelů.

Dopis druhý

15. srpna 2013 v 12:37 | Maglaiz |  Adresováno
Drahý pane Werichu,
pohlížím na korunovační klenoty. Na jeden z českých divů, symbolů vlastenectví a národní hrdosti. Plíšky zlata a drahého kamení. Při takovém pohledu člověka pojednou chytá fantas a revolucionářské myšlenky se derou na povrch, jak slova pravdy při posledním výdechu. Stejně by posloužil kus pozlaceného plechu a barevného skla! Člověk by přece pouhým okem nerozeznal, zda to jest či není pravé. Co když některá z morgulských sedmiček se již doma pyšní vzácným souvenirem? Příliš nevlastenecké, ba vlastizrádné myšlenky to jsou. A ano, hoďte kamenem, když je Vám libo, křičím na kolemposlouchající. Mám se snad stydět za pochybnosti?

A kdyby bylo pravdou, co jsem vyřkla. Kdo by byl více kamenován? Ten, kdo vynes pravdu na světlo denní či zloděj oděn v hávu ctností? Už nyní jsem se provinila, že jsem neměla zavřena ústa, neb ten, kdo jde s proudem, kdo mlčí jako ryba a tiše kýve, k blahobytu jednou dopluje, řekl jste Vy s panem Voskovcem v Baladě z hadrů a přitakávala Vám k tomu má matka. Ta bývalá bojovnice proti lži v onom památném roce devětaosumdesát. Můj vzor! Zhasl při prvním náznaku, že by se snad její dítko chtělo postavit na stejnou stěnu barikády jako kdysi ona. Zraky zastřené závojem iluze jsem si nevšimla, že rodička změnila stranu. Ze strachu. Pozoruhodná to vlastnost lidská. Hned druhá v pořadí, jež činí z lidí vlky.

Dovolila jsem si dotknout se posvátných reliktů svými špinavými myšlenkami. Sáhla jsem na svaté. Dím: marnost je upínat se na předměty! Avšak jsou to jediné, co jest stálé. Ideje, poměry, lidé se mění, ale chladné kusy zlata a vzácného kamene zůstávají, přetrvávají věky. Nesou však s sebou stále onu vizi, s níž byly stvořeny? Stěží! Lidská paměť jest krátká, nic neudrží, větroplachem zdá se. Však ještě je zde jedna věc a tu nelze umlčet. V prachu válející se spravedlnost zadupaná lží nepřestane vřískat, dokud neprávo povládne tu.

Mlčeti zlato. Ať mi jdou s kovy k šípku! Jsou těžké, studí a nenasytí. Neukojí hlad obyčejný ani ten niterný. A když duše strádá, pak stůně i tělo.

Vaše Maglaiz

S alergií na citrusy o Ekyelčí zvědavosti

14. srpna 2013 v 15:12 | Maglaiz |  Krabice ptákovin
Žádné volné pokračování. Tato část je pěkně pevně svázaná s předchozí Ekyelčí ptákovinou. Jelikož součástí tohoto projektu je nejen vymyslet jedenáct věcí, které mají jakousi spojitost s Vámi, ale ještě zodpovědět jedenáct otázek, které si na Vás někdo vymyslel a odkázal je ještě dalším jiným nešťastným bytostem. Plus ještě byste měli pokračovat v testamentu a odkázat své vlastnoručně vynalezené otázky jiným obětem. Mor se šíří rychle a když už se nakazíte, koukáte v zájmu škodolibosti, aby se jím nakazili další a další. Čím více nakažených, tím lépe. Nuže šiřte také.

Tužba osmého já

13. srpna 2013 v 8:16 | Maglaiz |  Básnění na okraj zápisu
Thalea, dítě hromovládce Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Thalea, jedna z devíti sester. Thalea, dcera Dia a Eurynomé. Thalea, jedna z charitek. "Kvetoucí" doprovázená pastýřskou holí a maskou komika. Múza veselého básnictví, komedie a pastýřských zpěvů. "Hojná" doprovázená Aglaiou a Eufrosyné s úsměvem na tváři a zahalená v průsvitný šat.

Chvilková malátnost způsobila, že se myšlenky pustily po nejisté dráze volného verše a různorodých výjevů spletených do lehké pavučiny. Pevně věřím, že pavučina je skutečně lehká a z tenkých vláken jemnocitu a nepůsobí jako stará, potrhaná rybářská síť.

Jedna z ctností, které si velmi cením, je sebeobětování se pro druhé. Jedna z vysokých cností, jež mne mnohdy přivádí k již dosti ohraným, přesto stále aktuálním, dilematům. Zapředli jste někdy nit tímto směrem? Kdy a za jakou cenu je vhodné sebeobětování a zda vůbec byste toho byli schopni.