Putovat vstříc dobrodružství, nekonečnem, ku hvězdám...

Aktualismus citátový aneb trn v oku:
"Nejvíce štěstí není na lidských drahách, ale mimo ně... neviděno nebo zhrzeno..."
Jiří Karásek ze Lvovic - Smrt sábské královny (Zlatý triptych)

Chceš-li Maglaiz čísti, musíš jinam.


Cestou vlakem k záchvatu smíchu

9. srpna 2013 v 15:59 | Maglaiz |  Bláznův život
Setkávám se s lidmi, kteří neradi jezdí vlakem a ještě více nemají rádi děti. Respektuji jejich antipatie, ale nerozumím jim. Vlak skýtá mnohá úskalí, ale i spoustu možností se setkat se zvláštními lidmi, podivuhodnými situacemi a být svědkem i nejdůležitějších okamžiků čísiho lidského bytí. A podobně jsou na tom i děti. Miluji děti! Pro jejich hravost, fantazii, pro jejich vzrůst, jelikož konečně mohu druhému hledět přímo do očí bez zaklánění, pro jejich nevinné žvatlání a především pro jejich neskutečnou upřímnost a zvědavost. A když se vlak a děti skloubí dohromady...


Zažila jsem již spoustu cest s dětmi na palubě. Do paměti se mi však nejvíce zaryly dvě.

Vláček si utíká po kolejích jako splašený a holčička se baví se svým strýcem (nejsem si doteď moc jistá, co to vlastně bylo za příbuzného, ale rodič to nebyl). Náhle vlak doputuje do stanice Ostrava-Kunčice. Pro neostravské jedná se o větší nádraží, kde se střetávají vlaky z Frenštátu pod Radhoštěm i z Českého Těšína či Opavy. Také se zde potkávají vlaky nákladní, převážně naložené auty z nedaleké výrobny jedné asijské společnosti. Obvykle náš vlak staví tak, že naproti se nachází elefant mířící směrem na Havířov a ještě dále. A tak tomu nebylo ani v onen osudný den.

"Jé! To je hezký vláček!" vypískla a zpráskla ruce holčička.
"To nic není. Do Prahy se jezdí ještě hezčím. Až někdy pojedeme spolu, tak uvidíš," odvětil hluboký mužský hlas.
"A ty jezdíš do Prahy často?"
"Jo. Za bráchou."
Chvíli bylo ticho. Snad se dívenka zamyslila. Aspoň vše tomu napovídá.
Pak náhle se opět ozval onen tenký písklavý hlásek s typickou dětskou intonací: "Na hřbitov?"

Zněl tak nevinně a naivně až člověka v prvé chvíli zamrazilo. Čtenáři zajisté odpustí mou neomalenost, avšak nemohla jsem se udržet a celým vagónem se rozléhal můj smích. A jak to dopadlo? Nebohý pán vyvedl dívčinku z omylu a na Ostrava-Střed vystoupili.

* * *

Druhá příhoda nepatří mezi ty nejslušnější a věřím, že otec, jenž byl aktérem, se musí stydět ještě doteď. Povím Vám příběh cesty vlakem jednoho otce a jeho rozkošné dcerky (je zvláštní, že dívky jsou v předškolním věku zvědavější a ptají se na nevhodné věci v ještě nevhodnějších chvílích).

"Tati?" zaznělo do ticha.
Mužský bas odpověděl: "No?"
"Proč jsi maminku masíroval, když jí to bolelo?"
"Jak masíroval? Co bolelo? Já maminku nikdy nemasíruju."
Nemohu se ubránit pocitu, že otec rovnou věděl, o čem je řeč a jen se snažil celou záležitost zahrát do autu a působit jako nechápající rodič. Ovšem milá ratolest se nedala jen tak.
"No, dneska v noci. Maminka kňourala, jako by jí něco bolelo. A tys ji masíroval."

Celý vagón se snažil nesmát se a raději se ani nedíval směrem k hovořící dvojici. Otec nakonec různými oklikami odvedl dívenčinu pozornost z onoho problému, avšak jen dočasně. Otevřené okno mi umožnilo vyslechnout ještě kousek jejich rozhovoru, když vystoupili z vlaku. Můžete třikrát hádat, na co se dívčinka ptala.

Vaše Maglaiz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aidrien Assagir Aidrien Assagir | 9. srpna 2013 v 16:04 | Reagovat

:D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama