Putovat vstříc dobrodružství, nekonečnem, ku hvězdám...

Aktualismus citátový aneb trn v oku:
"Nejvíce štěstí není na lidských drahách, ale mimo ně... neviděno nebo zhrzeno..."
Jiří Karásek ze Lvovic - Smrt sábské královny (Zlatý triptych)

Chceš-li Maglaiz čísti, musíš jinam.


Neúprosný život a Ta v černém

5. srpna 2013 v 22:34 | Maglaiz |  Bláznův život
Už to bude rok.
Obyčejný smrtelník se na cestě životem setkává s různými věcmi. Lidmi, katastrofami menších a větších rozměrů, vítězstvími a porážkami, štěstím i smůlou, láskou i nenávistí a hlavně se životem a smrtí.


"Všechno je konečné. Tak to říká rozum. I když cit mu do toho často rád kecá,"
Jan Werich
Během ani ne dvou týdnů jsem ztratila oba dědy. Rodina se rozpadá na obou frontách. Dědeček, tedy tátův táta, byl tmelem mezi rodinami tří bratrů, ovšem teď, když ho nemilosrdná nemoc, zaplať Žárovce že krátká, vytrhla ze zdí naší rodiny, nejsou závazky na žádné straně a tudíž ani neexistuje důvod se vídat, myslí si někteří. Mezi mámou a sestrou fungoval jejich otec jako to poslední, co je drží pospolu. Babička z vrchu se nemůže postavit za jinou stranu barikády než tam, kde bydlí, čili je jasné, že máma bude ta špatná, pokud to prohlásí mladší sestra.


Dědeček z Nové Vsi, ten v hospicu, nás opustil v sobotu 22. září v devět večer. Dozvěděla jsem se to o hodinu později, dříve nám to nebyl táta schopen zavolat a já to chápu. Tenhle fakt mne ještě dnes dohání k slzám a netuším, jak dlouho ještě rána bude krvácet. Byl to jediný prarodič, který nedělal rozdíl mezi mnou a bratranci či sestřenicí. Prostě na to neměl povahu. Hodnějšího člověka byste museli pohledat. Promiňte, pokud budete mít zájem o více informací, ale momentálně je to těžké hovořit o někom, komu jste toho chtěli ještě tolik říct, tolik s ním prožít a odvděčit se mu za to, že žil. Ano, vím, že 81 let v plné síle je krásné, ale člověk si pořád říká, že tu mohl být déle, pokud by doktor v jeho 76 nezanedbal to, že měl rakovinu kůže na hlavě. Možná chci jen obviňovat ze smutku nad ztrátou, ale já to tak prostě cítím.
Když jsem vstala v neděli, vše mne štvalo. Štvalo mne to, že se Země stále točila, že slunce svítilo a příroda se ještě zuby nehty držela Babího léta. Vadilo mi i to, že jsem se vzbudila.

Děda z Hartůnkova, otec mámy, zase odešel ve středu 3. října. Na hodinu smrti jsem se mámy radši neptala. I když se k ní její otec choval hnusně a jejím tátou byl spíše dědeček z Nové Vsi, přesto mámu jeho smrt a dlouhodobá nemoc (diagnózu znal od října minulého roku a naplno se nemoc rozeběhla již v březnu) zasáhla.
Když jsem se to dozvěděla, tak jsem v tu chvíli dědu litovala. Umíral v nemocnici, sám. Jeho manželka byla doma, protože v nemocnici neměla možnost přespávat. Určitě v duchu litoval toho, jak se choval k okolí sobecky. Určitě ho mrzelo, že nebyl se svou rodinou častěji a že ani svá vnoučata nevídal častěji.

Člověk se totiž nebojí smrti, ale samoty. Dědeček z Nové Vsi neumíral sám. V pátek (21. září) jsem tam za ním byla se strejdou, táta nemohl, byl v práci. De facto jsem se s ním rozloučila za vnoučata a za naši větev rodiny. Dědeček byl stále s někým a vedle něj v tu chvíli spala jeho milovaná a milující manželka. To odpoledne ještě i žertoval, byl z něj cítit klid. Věděl, že není sám a že ho máme všichni rádi a myslíme na něj, i když s ním zrovna v tu chvíli nejsme. Dědeček miloval a byl milován. Ale děda? Jestli miloval, nedával to najevo. A jestli byl milován? Mám dojem, že to bylo spíše z povinnosti a dobrého vychování.

Promiňte, chtěla bych toho napsat ještě víc, ale už to prostě nejde. Nemůžu. Nechci. Teď ne.

Vaše Maglaiz

Obrázek: Na fotografii je dědeček z Nové Vsi, když sranduje na své oslavě 80, fotografie byla pořízena 20. 8. 2011 na horské chatě Ostrá. Když umíral měl 40 kg.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama