Putovat vstříc dobrodružství, nekonečnem, ku hvězdám...

Aktualismus citátový aneb trn v oku:
"Nejvíce štěstí není na lidských drahách, ale mimo ně... neviděno nebo zhrzeno..."
Jiří Karásek ze Lvovic - Smrt sábské královny (Zlatý triptych)

Chceš-li Maglaiz čísti, musíš jinam.


Za zázvorovku a medovník!

7. srpna 2013 v 17:05 | Maglaiz |  Bláznův život
To bylo tak. Jeden se zeptal, další začal organizovat a třetí se vztekal. Ovšem to je úplně jiný příběh.

Náš příběh začíná někdy v červnu, kdy naše drahá Berenika vyhlásila sraz Snílků. Zápolení o termín bylo tuhé, avšak nakonec zvítězilo nikterak magické číslo 27. Dále bylo vybíráno místo, kde se sejít a kam zajít. To bylo vcelku rychle nalezeno, jelikož nikdo nijak neremcal. Ještě aby někdo remcal, že Maglaizíček hledá špatně!

Rozhonuto bylo. Sobotu na svatého Věroslava se všichni, kdož budou moct, dostaví ku bráně do Faustova domu v Praze i s příručními zavazadly (rozumějme s Nesnílky).
Na Maglaiz však padl přetěžký úkol. Zajistit si nocleh, jízdenku a odvoz na nádraží. Podřadnější úkoly, jako jsou balení či chystání krmiva, byly odsunuty na dobu těsně předodjezdovou. Vše se podařilo. Maglaiz nad úklady života zvítězila a na svatou Kristýnu třetí minutu po půl čtvrté stanula její noha na půdě pražského hlavního nádraží.

Podrobnosti dnů svatého Jakuba a Anny (mimochodem ještě jednou takto veřejně si dovolím poblahopřát jedné chiméře) nejsou pro naše líčení nikterak důležité.

Podstatné je, že nadešel onen osudný den, kdy se Maglaiz vynořila z podzemního prostoru metra Bé na Karlově náměstí a zírala na sklo hlásající, že se ocitá u budovy ČéVéUTé. Když tedy úspěšně minula sklo ČéVéUTé, objevila ceduli jistého obchodního řetězce Alfréd. Hle, žízeň bude ukojena! V mezičase hledání chlazeného oddělení pitiva se Maglaizíček rozhodla houknout skrz mobil na růžové selátko Babe-Bystrouška. Po půlhodině tůtání došla Maglaiz k závěru, že Babe nosí mobil jako osobní zbraň a nikoliv jakožto komunikační prostředek. Jak se ti s oním mobilem mlátí zloději a Standa, Babe?

Po zdlouhavé koupi jednoho pití se konečně Maglaiziných černofialových slunečních brýlí dotkly paprsky popoledního slunce a někde v dáli zvala k sobě brána do dvora Faustova domu. Během cesty se konal druhý pokus o navázání spojení se seletem, zda ho nemám někde vyzvednout nebo spíše, zda už je na místě činu a nudí se.

"Halo? Mluvím se seletem?"
"Kde jsi? Už jdeš?"


U Faustova domu, tedy spíše pod stromy nedaleko Faustova domu na mne čekalo žůžo překva, jak dí Hurvajs. Ačkoliv nebylo baleno do červené mašle, jak bylo ujednáno. Asi nejděsivější byla ta výška. Ten téměř padesáticentimetrový rozdíl byl... obvyklý.
Horko se neslo celým parčíkem Karlova náměstí. Se seletem jsme se vydali do hloubi zeleně, kde již čekali Berenika, Venom, Temnářka, Diuk a Rue. Uvítali jsme se, představili a řekli si, že se přesuneme k čajovně Na Cestě a při nejhorším se bude pak na náměstí chodit, zda-li pak už tam jsou další stvoření. Kamenem úrazu bylo to, že jsme na ono místo dorazili asi půl hodiny před otevírací dobou. Tropické horko a to, že Maglaizíček už 24 hodin neměla léky na astma, dělalo své. Jelikož osazenstvo hodlalo se otočit na podpatku a jít opět na Karlák, Maglaiz odmítla. Nebylo to však v rámci princezničkovských móresů, ale v zájmu toho, aby Snílci neměli šok, až by jim Maglaiz kolabovala z nedostatku kyslíku v těle.

A tak se Snílci rozdělili na skupinu těch, kteří zůstali, a na průzkumníky. Jestli mne má paměť nešálí, početnější byla četa Zůstalců. Maglaiz, Temnářka, sele bez červené mašle s dekou Babe, Rue a Diuk. Berenika a Venom se vydaly zpátky do kopce, za což je dodnes obdivuji.

Zde se linie vyprávění rozchází, jak se bude ještě rozcházeti dále. Z velké části hovor u zavřené čajovny udržovala Maglaizíček s Temnářkou. Sem tam věnovala Maglaiz blbý kec seleti, které tak vyděsila téměř k smrti. Diuka zaujaly Hladovky od Temnářky a hnedle měl jedny na svém kontě. Sele nevěnovalo příliš pozornost okolí, usedlo na krásně modrou deku a čmáralo si. Rue na tom byla obdobně.

Nebudu to příliš zdržovat. Po chvíli přišla skupinka Průzkumníků zpátky s novými, jedním, mně dobře známým, členem váženou kolegyní Septimou Severou, kolegiálně Severkou (ha, jestli se tohle oslovení ujme i u jiných jedinců, drahá kolegyně mě vážně zabije), a Dragilií, mně známou pouze z blogosvěta, od 27. dne sedmého měsíce léta páně 2013 oficiální fotografkou Snílků. A my se vřítili do čajovny, jelikož nás pikolík vpustil o pár minutek dříve, než skutečně měl otevírat. Ubytovali jsme se v salónku, jenž prvně vyhlížel jako příjemné útočiště před letním žárem. Maglaiz měla již v tomto tušit zradu.

A opět se nám linie příběhu odděluje, jelikož jsme se rozdělili na dva tábory. Ten okolo Člověče, nezlob se by sele Babe a společnou rukou vybarvené a tábor okolo Diuka. Občas se oba tábory propojily. Ale v drtivé většině času si žily svým vlastním životem. Velkým hitem celého srazu byla zázvorová limonáda a medovník arménského typu, ať už kakaový či ořechový o oba byla v jednu chvíli velká bitka. A kdo ji vyhrál? Maglaizíček! S Člověčem, nezlob se to bylo složitější. Dokonce Dragilia byla z důvodu časového nucena kapitulovat. Nakonec nad věčnými rivaly zvítězila nenápadná Rue. Tímto ji ještě jednou gratuluji k výhře a doufám, že jí to donutí se opět navrátit k blogování. Během těchto aktivit stihli dojít i další Snílci. Monica Otmillí, Nel-ly, Clare, Telenta a Annika. Monica došla po vlastní ose. Nejsem si jistá, ale mám dfojem, že Nel-ly a Clare dorazily spolu plus ještě jeden člověk a Telenta a Annika taktéž došly nezávisle na zbytku Snílků. Opravte mne, jestli se mýlím.

Kromě hry a boji o medovník se Snílci bavili o všeličems. O blozích, o jistém fenoménu a jeho případné návštěvě. Otmilka se rozhodla pro boj s větrákem. Probíhalo hromadné pocení a úvaha nad tím, jak zrychlit onu pomalou hru. Dokonce chvíli kolovalo celým osazenstvem pár papírů s Diukovou povídkou (to mi připomíná mu ještě napsat mail).

Samozřejmě to odpoledne padlo i pár hlášek a došlo i k vymýšlení alternativního konce jisté historky nehistorky. Maglaiz si je vědoma toho, že samochvála smrdí, ale musí se přiznat, že drtivou většinu měla na kontě ona. Aneb sliny lidské na člověka nejdou, stará matka hlídá psa a namakaný čert minul pódium a narazil do stromu a kdybychom to táhli do extrému, tak ten strom přerazil, sjel po kmeni a spadl rovnou do bazénu s lidožravými žraloky a aby to nebylo málo, tak místo vody tam byla kyselina.

Jako třešnička na dortu byl náš odchod, kdy se všichni vydali za drahou Maglaiz vzhůru do Žitné ulice. Proč? Jelikož Maglaizíček přinesla Monice Otmillí putovní pohled od TlusŤjocha, Babe dostalo k šíření brak taktéž od TlusŤjocha a vyhranou sbírku básní Francois Villon s mým vlastnoručním věnováním a podšrabem pro Bereniku. Ještě jsme se tak nějak vzájemně poobjímali a rozloučili se.

A to je konec, milé děti.

P.S. Můžeme doporučit tuto čajovnu. Obsluha velice příjemná, ceny taktéž a nápoje, pokud se nejedná o primárně teplé pitivo, jsou dobře chlazené. Na kuchyni se optejte Temnářky.

Vaše Maglaiz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berenika Berenika | E-mail | Web | 9. srpna 2013 v 11:28 | Reagovat

Jen poopravím, že s Venom jsme šli do toho kopce hned dvakrát. Telentu a Anniku jsme odchytily napodruhé a až pak už jsme zůstali sedět u vás. :-D

Za Villona ještě jednou děkuji, v autobuse jsem si všechny verše stihla přečíst a to hned dvakrát, jsou nádherné!

A ke srazu? Je jen škoda, jak rychle nám utekl. Nemohu se již dočkat příštího roku. Tentokrát ale budu organizovat víc dopředu, slibuji.

2 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 13:19 | Reagovat

Hele, na namakaného čerta jsem málem zapomněla. :-D
Tak se teď jen tiše pochechtávám a snažím se přiřadit hlášky k situacím. A zatím celkem úspěšně. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama