Putovat vstříc dobrodružství, nekonečnem, ku hvězdám...

Aktualismus citátový aneb trn v oku:
"Nejvíce štěstí není na lidských drahách, ale mimo ně... neviděno nebo zhrzeno..."
Jiří Karásek ze Lvovic - Smrt sábské královny (Zlatý triptych)

Chceš-li Maglaiz čísti, musíš jinam.


Zkoušky ohněm

2. února 2014 v 19:37 | Maglaiz |  Pět let na tvrdo aneb z ústavu podruhé
Velký strašák každého vysokoškolského studenta je období zkouškového. Dvakrát ročně období stresu. Jak si představují takovéto období vysokou školou ještě nepolíbení studentíci? Vsadila bych se, že mají oči až někde na vrch hlavy a zdá se jim o největších pekelných mukách. Jak by se asi tihle naivní cvrčci divili!


V prvé řadě si musíme říci, že zkouškové u každého jedince probíhá odlišně. Někteří drtivou většinu tohoto údobí prohýří, sledují seriály, chodí na brigádu či do práce a věnují učivu až poslední den před zkouškou, ne-li poslední noc. K takovýmhle jsem nikdy nepatřila. Já byla vždy až nechutný plánovač, který se snažil mít otěže pevně v rukou, a na každou zkoušku jsem si nechávala alespoň týden, abych si veškeré učivo pročetla, naučila se, našla si k tomu vztah a zajímavosti, podívala se na jisté věci detailněji a poslední den před zkouškou už jen opakovala. Denně jsem vstávala před sedmou a již v půl osmé jsem u snídaně zhltala první várku učiva toho dne.
Zní to děsivě? Ale fungovalo to. Musela jsem si udělat takovýhle relativně spartanský systém, přičemž jsem ještě měla volný režim, jelikož jsem zkraje ledna onemocněla. Jinak bych vstávala už v šest a v půl sedmé zasedala k učivu.
Říkáte si, že to asi nebudu zrovna dvakrát studijní typ, nebo toho máme tolik. Nastavuji si takovýhle režim, abych skutečně uměla všechno do posledního písmene a čísla, protože jsem u zkoušek a testů velký stresér. Všichni dobře víme, že stres může způsobit i dočasné bílo v hlavě, a tomu se snažím předejít tímto drcením informací do hlavy.

Upusťme nyní od mého obvyklého dne během zkouškového, chtěla bych Vám totiž přiblížit, jak to vyhlíží na katedře historie a češtiny těsně před zkouškou.

Snad není překvapením, že je rozdíl v tom, zda ke zkoušce dochází na počátku zkouškového či na jeho samotném konci. Únava je znát s každým přibývajícím lednovým dnem, únor je již naprostá krize. Samozřejmě že povětšinou se kolektivně řeší zkoušené učivo, případně dochází k rychlokurzu některých jedinců, kteří na učení měli skutečně jen noc, následně se však hovory rozebíhají do všech světových stran. Od nových seriálů až po to, co bude mít kdo ten den na oběd.
Pozoruhodné je, že ženy mají jinou taktiku při snaze o nalývárnu, než muži. Kolegové obvykle jen tak hrdinsky a ledabyle pronesou: "Co byste řekli k té sedmičce?" A hned jsou jedno velké ucho. Kolegyně mají jinou strategii. Rovnou se zeptají na určitou část učiva a postupně od této záchytné otázky odvíjí svou síť doplňujících dotazů, čímž se nakonec dozví celý obsah konkrétní otázky. Co je dle Vás lepší strategie, jak zahájil tzv. nalývárnu?

Zákulisí mé čtvrteční poslední zkoušky vyhlíželo poněkud netradičně. Všichni jsme už byli unavení, takže nám hovor ohledně učiva zabral asi jen půl hodiny ze čtyř společně strávených. Následně jsme si vyměnili pozitivní motivaci v podobě toho, co chceme dostat na zkoušce za otázky a vytvořili z toho mantry, které jsme snad až příliš často opakovali. S potěšením jsme zjistili, že každý chceme něco jiného, takže jsme se navzájem uklidnili. Po asi hodině přišla na místo činu i má kamarádka Bobek. Neskutečně chytré děvče, které samozřejmě ihned po příchodu prohlásilo, že se učilo jen a pouze v noci a tudíž je v její hlavě pusto a prázdno. Co tedy počít?

Došli jsme k názoru, že když už nebudeme vědět, co říct u zkoušky, tak vyučujícímu zazpíváme. A proto co? Proto jsme se rozezpívávali. Jak? Nu, ku příkladu takto: Bobek začala umbabaúmmm. Maglaizíček pokračovala ve zpěvu, samozřejmě s ráčkováním, načež jí bylo řečeno, že jí už hrabe. Přesto se nakonec ke Královskému reggae připojilo snad veškeré přítomné studentstvo.


Centrem veškerých nepokojů na katedře historie se stalo mé a Bobkovo stanoviště na studených schodech. "To už je jedno, jestli ty sněhové vločky lítají v hlavě nebo někde jinde." Nebyla by to Maglaizíček, aby na celou katedru nazakřičela: "Á ruce hore!" Mexická vlna mi byla zatrhnuta. I pro nedostatek člověčenstva.
Následně jsem vzpomněla, že jsem si celou cestu vlakem zpívala v duchu od Daniela Landy 1938, neb Mnichov byl samozřejmě součástí světových dějin 20. století.


Když jsme odbékali (resp. já, neb 1938 málokdo znal), říkali jsme si, že bychom, až nám bude téct do bot, měli zpívat spíše něco takovéhohle:


Ovšem okamžitě po dozpívání jsme se usnesli na tom, že z hlediska klasifikačního řádu, není píseň dostatečně aktuální, a tak Bobek přišla s geniální písní na rtech a kolektivně jsme nacvičovali psí oči.


Když si tak znova poslouchám Landovu 1938, napadá mne otázka. Jak vnímáte Mnichov 1938? Cítíte to stále jako zradu? Nebo již mnichovské stigma vyčpělo a vnímáte onu událost jako logický důsledek okolností?

Jak to vypadá u Vás ve třídě před zkouškou nebo testem? Je jedno, zda jste na VŠ, SŠ nebo ZŠ.


Hromnicově krásný zbytek neděle!
Vaše tetka Maglaiz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 16. března 2014 v 20:56 | Reagovat

"Nejrychlejší nalejvárna je těsně před zavíračkou na Žižkově U Vystřelenýho oka," potrvzuje Mike Nellid.

2 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 16. března 2014 v 22:09 | Reagovat

[1]: "Horší je to v hospodě U Zastřelenýho krčmáře."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama