Putovat vstříc dobrodružství, nekonečnem, ku hvězdám...

Aktualismus citátový aneb trn v oku:
"Nejvíce štěstí není na lidských drahách, ale mimo ně... neviděno nebo zhrzeno..."
Jiří Karásek ze Lvovic - Smrt sábské královny (Zlatý triptych)

Chceš-li Maglaiz čísti, musíš jinam.


Zázemí Jany Šrámkové aneb útěk od fabule

22. dubna 2014 v 12:43 | Maglaiz |  Moudrost Imúthova
Tento semestr se mi naskytla příležitost vypracovat rozbor nového díla Jany Šrámkové. Nyní Vám předkládám zkrácenou verzi, ochuzenou o literárně historický kontext a další části, jež se mi zdály nijak nepřínosné. Zprvu bych Vám přiblížila Janu Šrámkovou a její tvorbu a následně zevrubný rozbor. Uhlídáte nevídané, uslyšíte neslýchané. Snad se Vám může jevit v některých místech ostřejší a odsuzující, avšak, jak již knihy znalí ví, u této knihy se neobejdete bez emocí.


Jana Šrámková se narodila 31. března 1982 ve Vysokém Mýtě Pavlu Černému, evangelikálnímu kazateli a teologovi. V dětství se velice často stěhovala. Nyní žije v Praze.
Vystudovala Evangelikální teologický seminář, obor Teologie, a v roce 2009 úspěšně ukončila magisterské studium na Literární akademii Josefa Škvoreckého, obor Tvůrčí psaní - Redakční práce. Literární akademii po ukončení studia neopustila a nadále zde vyučuje Tvůrčí psaní. V současnosti také příležitostně recenzuje v časopisech A2, Respekt, Reflex, Labyrint revue, Rukopis, A tempo revue, Rosteme s knihou, Literární noviny a další. Své fejetony uveřejňuje v časopisech Brána, Život víry a jiných. Také pracovala v redakcích různých periodik. Ku příkladu v letech 2006-2007 byla šéfredaktorkou dětského literárního měsíčníku Bistro u Rudolfa. Příležitostně se taktéž věnuje knižní redakci, například Euromedia Group, Návrat, Labyrint. V roce 2011 se zapojila do projektu Čtenářská gramotnost a projektové vyučování, v němž pedagogům radila, jak u dětí podporovat tvůrčí schopnosti v hodinách českého jazyka a literatury. Také se zapojila do projektu Tramlines - "literární průvodce po městě", kdy navštívila Istanbul, tramvají toto město procestovala a napsala o tom povídku.
Již během studií vstoupila do svazku manželského, z něhož má dvě děti, Šimona (5 let) a Dorku (3 roky).

A jak o sobě hovoří sama Jana Šrámková?
"Čas tráví nejraději s knihami, nicméně v posledních letech se výrazně více než četbě věnuje svým dvěma malým dětem. Její zvláštní zálibou jsou knihy pro děti, kterými se zabývá jak čtenářsky, tak autorsky, redakčně i kritickou reflexí. Ráda navštěvuje autorská čtení, malá divadla, knihovny, antikvariáty a tiché kavárny. Má ráda jazz a čerstvé pečivo."

Pavel Janáček v pořadu Kritický klub na radiostanici Vltava podotkl, že Jana Šrámková je první absolventkou Literární akademie Josefa Škvoreckého, které se podařilo dostat se do tzv. první ligy současné české literatury. Do povědomí českého čtenáře a literární kritiky se zapsala v roce 2008 debutem Hruškadóttir, původně bakalářská práce pod vedením Daniely Fischerové. Tato novela byla úspěšná nejen na poli kritiky. Příběh mladé Veroniky (alter ega Jany Šrámkové) o přátelství, lásce, ztrácení, vzpomínání si, o smrti a o mezilidských vztazích dokonce získal v roce 2009 Cenu Jiřího Ortena pro svou řemeslnost. Tato prvotina byla dokonce přeložena do němčiny.
Následně se z prózy pro dospělé přeorientovala na dětskou literaturu a v roce 2010 vyšla kniha pro děti Putování žabáka Filemona, která není určena pouze dětem, ale i dospělým. Tato půvabná dětská kniha pojednává o cestě tří plyšových přátel (žabáka Filemona a dvou oveček) do Podkrkonoší, kde se nachází továrna, v níž byl žabák vyroben. Honba za pravým domovem sklízela a sklízí úspěch nejen u dětí.
Obě předchozí knihy byly vydány nakladatelstvím Labyrint, Hruškadóttir v rámci edice Fresh (konglomerát různých prozaických žánrů).
V roce 2013 byla vydána novela Zázemí pod záštitou nakladatelství Fra.
Dne 23. května 2013 v pořadu Liberatura na Radiu Wave, odnoži Českého rozhlasu, Jana Šrámková promluvila o rozpracované knize pro děti ve spolupráci s ilustrátorkou Andreou Tachezy. Nastínila také další možné projekty, například chystání sbírky vzájemně provázaných povídek, údajně psané v odlišném stylu, než dosud. Ovšem již 16. ledna 2014 v pořadu Čajovna na radiové stanici Vltava o chystané sbírce povídek nepadlo ani slovo, ovšem zato se rozrostl počet chystaných dětských knih. Opět vzpomněla projekt s Andreou Tachezy s již jasnými konturami, kniha s názvem Zuza v zahradách se má odehrávat v prostředí zahrádkářské kolonie. Druhá obrazová kniha ve spolupráci s Filipem Pošivačem Kuba Tuba Tatubahn je připravována k vydání na podzim či zimu 2014 nakladatelstvím Běžíliška, které se věnuje výhradně dětské literatuře, a měla by vyprávět o vysoce talentovaném hráči na tubu Kubovi, který se shodou okolností dostane do alternativního světa pod perónem metra, jemuž vládne zlý Tatubahn.


ZÁZEMÍ

Babičko, pojď, utečeme spolu.
Neutrální anotace Pavla Šidáka působí střízlivým dojmem. Nesnaží se autorku či samotnou novelu adorovat. "Příběh malé holčičky, která se bojí, i když už to je dávno žena." Tato věta přesně vystihuje jedno z hlavních témat této prózy.
Je pozoruhodné, že všechny dosavadní recenze či diskuze nad Zázemím i Hruškadóttir se shodly, že Jana Šrámková si dokáže vybírat jednoduché, prosté, ale velice silné příběhy a v tom spočívá autorčina síla. Nepochybuji o síle příběhu, přesto se mi zdá, že upozadění fabule v tomto ohledu je literárním hříchem.

Zázemí, krátká novela v ich-formě o hledání sebe sama v konfrontaci s velkým ideálem babičky Noemi, o hledání zázemí - domova, o hledání dospělosti a hledání způsobu, jak zpracovat babiččin životopis, aniž by příběh nezabředl do přílišného sentimentu. Marek Vajchr klade jako ústřední téma spokojenost autorky. Markéta Kittlová si je jista, že ústředním motivem je se vyrovnání se smrtí blízkého člověka. Jak se před chvílí však ukázalo, s jistotou můžeme tvrdit, že ústředním tématem je naopak samo hledání, v němž ani nejde o nalézání, jak sama Jana Šrámková uvedla v pořadu Liberatura. Ovšem zdá se mi tento výrok poněkud násilným obhajováním, jelikož právě v Zázemí se neustále pídí po odpovědích. Tak jako mnoho postmoderních literátů nechce Jana Šrámková, údajně, slyšet či dávat odpovědi, pouze chce klást otázky, na něž si má každý čtenář, každý člověk odpovědět sám. Sama autorka tuto novelu interpretuje jako "otevřený zápas" o to, jak uchopit vypravování babiččina příběhu. A tento zápas je evidentní již od první stránky. Otázkou však je, zda úvod v Zázemí měl být jakousi apologií za autorčinu neschopnost vystavět příběh babiččiného života, nebo jen fiktivním úvodem prvoplánově sloužícím pouze k navození drásavého pocitu marnosti u čtenáře.

Původně se skutečně mělo jednat o sepsání životopisu reálné babičky Emy, tzv. Noemi. Totéž se o knize domnívalo i příbuzenstvo. Ovšem, jak sama autorka na počátku knihy uvádí, zjistila, že se jí to nedaří. Klára Soukupová jí tuto neschopnost sice nevyčítá, připomíná, že toto sdělení není od dob Prousta ničím novým, ale vyčítá Janě Šrámkové neschopnost této indispozice využít, aby vznikl hodnotný a originální text. Já si dovolím s tímto výrokem souhlasit, jelikož Zázemí v této podobě vyznívá jako plytký pouho pouhý pláč nad rozlitým mlékem, jenž dojme od přírody labilní, těhotné ženy. Ke cti autorky může být, že se sama přiznává, že její značně nevyrovnaný stav silně ovlivňoval podobu textu.
Proces vzniku textu byl skutečně dlouhý. První náčrty pochází z roku 2009, kdy bylo stále v plánu napsat biografii babičky Jany Šrámkové - z důvodu honby na detaily byl také pořízen záznam hovoru s babičkou - , následovaly dva roky pauzy. Nutno podotknout, že biografie měla být vystavena okolo rodinné historky o přežití náletu za druhé světové války. Impulsy k dokončení tohoto roztříštěného díla byly dva: 1) smrt babičky, kdy se tedy autorka pokoušela se s celou situací smířit skrze psaní - autoterapie (v čemž spatřuje Klára Bukovjanová paralelu mezi Janou Šrámkovou a Boženou Němcovou), 2) texty osobního rázu, které nakonec jsou v knize, přednášela Jana Šrámková na autorských čteních, kde se setkala s pozitivním ohlasem. Tím pádem se k tomu tématu Jana Šrámková navrátila, ale modifikovala jeho podobu, kterou následně ještě podrobila autokorekci.

Sama Jana Šrámková o sobě tvrdí, že ví, že neumí fabulovat. Jak novela i předešlá Hruškadóttir dokazují, Jana Šrámková dokáže mistrně deskripci. Využívá jazyka, hry s jazykem, soustředí se na formu textu, obsah je pro ni nepodstatný, jak sama prohlásila v pořadu Čajovna. Zázemí vnímá jako metatext, jako zkoušku, jak psát autobiografii či biografii s fikcí. Zkoumá vztah fikce a reality a jeho mnohointerpretativnost. Autorka se soustředí na detaily, na vykreslení atmosféry, která má čtenáře buď pohltit, a tudíž se čtenář ztotožní s tímto textem, nebo očekává čtenářovu konfrontaci. Je nutné uznat, že jazyk Jany Šrámkové je skutečně unikátní svou vytříbeností a vyspělostí, jíž ukázala již v debutu.
Poněkud jsem se podivila, že Jana Šrámková, dle svého tvrzení, údajně nepíše sama od sebe, nevyhledává impulsy k sepsání příběhů. Věnuje se pouze zdokonalování řemeslné zručnosti. Dokonce nedávno vedla kurz tvůrčího psaní s tématem "Psaní jde i bez příběhu". Ačkoliv je její vize zajímavým literárním experimentem, občas tato technika hraničí s nudným blábolismem. Oproti tomu Markéta Kittlová naopak tento smysl pro podrobné vykreslení detailu obdivuje a tvrdí, že autorka neustrnula v ornamentálním líčení skutečnosti. V tomto ohledu musím souhlasit s Klárou Soukupovou, že tato detailnost má příliš křečovitý jazyk a nápadné metafory (viz "Pohřební guláš, poslední hovězí pomazání, rekviem z kližky zahuštěné chlebem."), s nimiž se snaží umocnit bezútěšnost chvíle, čímž spíše střízlivé čtenářstvo utvrdí v tezi o bolestínství. Avšak nesmíme autorce upřít skutečně dechberoucí smysl pro detail, s jakým popisuje dům svého dětství. Opředení obyčejných věcí (čajový servis, obraz, světle žlutá sedací souprava, krmítko) vzpomínkami, malými příběhy, pomocí nichž se utváří obraz monumentální babičky, a to vše uvedeno do bližších souvislostí, připomíná poezii Petra Hrušky a Petra Borkovce.
Markéta Kittlová sálá nadšením nad "odzbrojující upřímností" autorky, která není ve své výpovědi sentimentální a sebestředná. O tomto tvrzení lze s úspěchem pochybovat, jelikož se neustále autorka opakuje v Zázemí, že vše je jen na ní, všichni jsou na ní závislí, že ona dělá všem oporu a svou už dávno ztratila. Bylo by krátkozraké tvrdit, že v těchto pasážích se neozývá ublížené já fiktivní Jany Šrámkové. Markéta Kittlová hovoří o tom, že míra sentimentu, kterou pocítí čtenář, je pouze na autorovi, s tím souhlasím. Tato kniha už svým tématem a hlavní linií příběhu nemůže být oproštěna od sentimentu. Marné, zoufalé volání po babičce, snaha nalézt babičku v sobě či v dceři, vykreslení babičky před smrtí, vzpomínky na dům ve Vysokém Mýtě, jenž je autorkou vnímán jako strážný maják, jehož pozoruje z vlaku a hledá na mapě, jehož prostřednictvím chce nalézt směr, kudy jít a najít kořeny - zázemí - domov, to vše se neobejde bez sentimentu, zvláště pokud dochází k takové adoraci a mytizování daného objektu. V podání Jany Šrámkové jsou zvolání jako "Kde jsi, babičko." jen dalším nánosem patosu. Markéta Kittlová své tvrzení podtrhuje citací: "Tenhle zoufale sentimentální přístup k literatuře si znova a znova zakazuju, trpělivě rozmlouvám, zkouším se nepoddat. Nesnáším v sobě toho naivku, který poprvé bere do ruky přesvědčivý text a tvaruje se vahou každého písmene (…) Je to přece všechno jenom jako. Jenže co není. Ať mi ukážou svět, který není fikční. Můj? Jejich? Šimonův, babiččin, Tokarczukové?" A přesto spíše nalezla protiargument. Ze samotného textu lze vyčíst, že se autorka přesvědčuje, otevřeně se přiznává ke svému sklonu k sentimentalitě a že má problémy jej zkrotit. Na druhou stranu v tomto výroku spatřujeme jasný náznak, že celé Zázemí je fikcí s reálným základem. Legendou, pověstí.
V souvislosti s domem ve Vysokém Mýtě připomíná Markéta Kittlová básnířku Marii Šťastnou a její básnickou sbírku Interiéry a klade ji jako protipól pojetí domova a vztahu k domovu vůči Janě Šrámkové. Domov pro Marii Šťastnou je přítěží, otisk domova je břemenem, které člověk sebou vláčí a nemůže se jej oprostit. Oproti tomu Jana Šrámková touží mít domov co nejblíže u sebe, v sobě. Vykořenění, které Jana Šrámková pociťuje, spojuje s častým stěhováním v dětství, kdy jí nebylo umožněno zakořenit, což také údajně způsobilo to, že autorka nemá orientační smysl. Autorka hovoří v rozhlasovém pořadu Čajovna o domu ve Vysokém Mýtě jako o jediném místě, jediné jistotě v jejím dětství, proto také onen dům pokládá za maják a ztrátu onoho domu a fakt, že vidí v domě žít nové lidi, intenzivně prožívá. Na druhou stranu o Vysokém Mýtě jako takovém se v Zázemí autorka vyjadřuje ve smyslu, že je pouze přestupní stanicí, v níž jeden vlak končí a druhý začíná. Nemyslím si, že by tato informace byla skutečně jen střípkem z reality, zdá se, že měla i hlubší symboliku. Jeden vlak v tomto místě má konečnou stanici, téměř se nabízí v tomto vlaku vidět babičku, která do Vysokého Mýta přišla a zemřela, a do opozice se staví druhý vlak, jenž má Vysoké Mýto jako svou počáteční stanici a v tomto vlaku právě sedí Jana Šrámková. Autorka v Zázemí pouze fiktivně hledá kořeny, autorka tímto výrokem přímo čtenáři ukazuje, že je si velice dobře vědoma, odkud pochází, co bylo její prvotní místo. Dává najevo to, že její pouť teprve začíná, že její vlak se rozjíždí. Snad v tom také můžeme spatřovat jistou návaznost - Jana Šrámková navazuje na babiččin život.
Klára Soukupová se nemůže smířit s pateticky vyjádřeným pocitem vykořeněnosti Jany Šrámkové a s jejím okázalým hledáním těchto kořenů. Na základě popisů reálných událostí v Zázemí došla k názoru, že spíše autorka tyto kořeny odmítá, netouží po nich, odvrhuje je, aby se mohla stylizovat do postavy "chudé bledulky". Otázkou zůstává, zda ji do této pozice nedotlačily buď dychtivé posluchačky z autorských čtení, nebo hormonální bouře v těhotenství.
Velice zajímavý byl dotaz Karolíny Demlové v pořadu Liberatura ohledně toho, proč je v knize Zázemí velice silná ženská linie babička - Jana - Dorka. Jana Šrámková byla touto věcí dosti zaskočena, sama si této věci nevšimla, ale odhadla, že tato ženská linie bude mít co do činění s fyzickou podobou samotné autorky a dcery Dorky s babičkou Noemi. Je dosti zvláštní, že autorka, která si do detailu promýšlí kompozici celého díla, by tuto ženskou linii vytvořila náhodně. Zajisté, je zde stále faktor osobního života, kdy je během psaní nucena se starat o dvě malé děti, tudíž neustále vyrušována, přesto tomuto prohlášení Jany Šrámkové nelze jen tak uvěřit. Upozadění syna Šimona a vyzdvižení průbojné dcery Dorky muselo mít smysl. Jana Šrámková přece hledala podobu babičky, a když ji nenalezla uspokojivě v sobě, hledala důkladně v dceři.

Tak jako se Jana Šrámková nevyhnula komparaci s babičkou Noemi, ani my se nemůžeme vyhnout srovnání této prózy se zbylou autorskou prací autorky, ani s legendární knihou Boženy Němcové Babičkou.
Pokud se podíváme na předchozí prózu, debut Hruškadóttir, shledáme, že se shodují minimálně ve dvou dílčích tématech: 1) Jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka, 2) hledání sebe sama, domova, kořenů, zázemí. Taktéž v obou dílech objevujeme jakési skryté vymezování se vůči souputnici Petře Soukupové a její poetice, jelikož i ona se orientuje na vztahy, zvláště rodinné, ovšem s tím rozdílem, že Soukupová zobrazuje nemožnost komunikace na intimnější rovině. Je k nepochopení, že mezi těmito autorkami panuje jistá nevraživost, jelikož sama Jana Šrámková v Zázemí ukazuje, že ačkoliv s babičkou měla častý kontakt a blízký vztah, stále je babička statickou postavou, majestátem představujícím stabilitu, řád a pořádek, ovšem je bez emocí, jak podotkla Kateřina Bukovjanová.
Hruškadóttir vznikla jakožto převyprávění knihy Jobovy, Zázemí naproti tomu má jako pramen hned dva příběhy. Skutečný babiččin příběh z druhé světové války, který jako jediný zůstal z původní verze Zázemí a transformoval se v jednu kapitolu, Příběh. Druhým je Babička Boženy Němcové, na niž i sama Jana Šrámková odkazuje v knize. Taktéž jako v Zázemí i v Hruškadóttir se těžiště textu v průběhu psaní postupně přesunulo z akce k reflexi. Taktéž dílčím tématem je překračování hranice mezi dětstvím a dospělostí, kdy v Zázemí je spíše tento přerod v rámci vnitřního života, jelikož v realitě je již dávno vnímána jako dospělá, její dospělost následně stvrzuje existence dvou dětí. Ačkoliv je dospělost spojována s odpovědností za sebe a případně i za druhé, Jana to tak nevnímá, hledá v sobě dospělost, čeká na ni. Neuvědomuje si, že dospělost je postupný přerod, který nemá jasně stanovenou hranici. Proto je důležitý obraz mateřství - záznam porodu - , aby si sama Jana Šrámková uvědomila, že je již ona, kdo někomu vytváří zázemí a že i v tom spočívá možnost zakořenit. Mimo jiné stav těhotenství a mateřství i značně ovlivňoval psaní této prózy a hned na několika úrovních: 1) hormonální změny se projevily v tónu vypravování, 2) nemožnost psaní z důvodu vyrušování dětmi, 3) děti se objevují v popisu reality, ale jsou i prostředníky pro pochopení jejího vlastního dětství, jejích vzpomínek viděných očima dítěte (epizody v člověku zamrzávají).
Pozoruhodná je i nenápadná intertextualita Zázemí. Zatímco v Hruškadóttir je vzpomínán Petr Borkovec skrz citace jeho básní a také Daniela Fischerová. Obě citace jsou myšleny jako pocta, pomyslná úklona velkým vzorům. Je v Zázemí spíše tichý dialog mezi Zázemím a Babičkou, mezi dílem Jany Šrámkové a tvorbou Petry Soukupové, téměř neviditelná vzpomínka na Tolkiena a jeho malý nárůdek z Kraje, která pozbývá většího smyslu a souvislosti se zbylým dějem, neubráníme se tak dojmu, že autorka pouze chtěla předvést, že také četla/viděla příběhy ze Středozemě. Jedinou "ryzí" citací je ocitování z povídky Stromy Franze Kafky v kapitole Pruty. A i ta je pouhou parafrází. Pro srovnání uvedu verzi Jany Šrámkové a originál.
Zázemí: "A napohled bys řekl, že stačí malý náraz, abys je odsunul. Nikoli, nejde to, jsou totiž s půdou pevně spojeny. A hleďme, dokonce i to je pouze zdánlivé."
Stromy: "Napohled tu hladce spočívají a řekl bys, že stačí malý náraz, abys je odsunul. Nikoli, nejde to, jsou totiž s půdou pevně spojeny. Ale hleďme, dokonce i to je pouhé zdání."
Opět se v tomto parafrázovaném citátu setkávají dva principy Zázemí. Relativizování - zjištění zdánlivosti faktů - a ublížený pocit vykořenění. Navrací se nám myšlenka Marka Vajchra, že Jana Šrámková jen a pouze ukazuje, co umí a co zná, jelikož Franz Kafka nemá nijakou další spojitost se Zázemím.
I když se může zdát, že je nelogické srovnávat dětskou knihu Putování žabáka Filemona se Zázemím, myslím si, že je více než na místě, co se týče tématiky. Opět přichází na řadu hledání kořenů, hledání původního domova. Žabák také putuje za kořeny, hledá továrnu, v níž byl vyroben. Dokonce cestuje stejným dopravním prostředkem jako Jana Šrámková v Zázemí. Ačkoliv zde není na místě zaobírat se touto dětskou knihou, člověku se může jevit podobnost Filemona a Jany (či Veroniky z Hruškadóttir) příliš náhodnou.
Takto bych mohla i navázat v souvislosti s připravovanou prózou pro děti Kuba, Tuba, Tatubahn. Opět hledání sama sebe, své identity a místa ve světě. Zdá se, že Jana Šrámková pomalu ale jistě zacyklovává a neustále přežvýkává stejné téma, čímž jen potvrdila svůj výrok, že obsah není podstatný. V této chvíli je na místě polemika, zda je vždy dobré, aby autor upřednostňoval pouze formu. Cožpak skutečně není příběh důležitý? Proč jsou tedy populárnější pohádky či jiná dějová beletrie? Pokud se chce něco sdělit masám, musí to být sděleno skrz dějový příběh. Ovšem Jana Šrámková spíše působí jako autor pro uzavřený okruh čtenářů z Café Fra.
Babička, legendární dílo Boženy Němcové. Toto srovnání je na místě nejen proto, že Zázemí je v literární historii od dob Boženy Němcové první, které se snaží zobrazit vzpomínky na babičku. V samotném Zázemí je vzpomínána tato kniha. "Čtu Babičku, tu opravdovou, Němcové. Vlastní text o babičce jsem už vzdala." Kromě motivu babičky jako strážce řádu. Má Božena Němcová s Janou Šrámkovou společný pocit malosti, slabosti a nicotnosti v komparaci se svou babičkou. Taktéž i "babiččino údolí" v Ratibořicích i ve Vysokém Mýtu je místem pevného řádu, jasně vymezených pravidel a rituálů. Ovšem v rámci Babičky se jedná o rituály křesťanské liturgie a odraz symbiózy s přírodou, kdežto rituály v Zázemí mají spíše funkci spojování babičky Noemi s vnoučaty a k vykreslení její povahy. Pro Němcovou i Šrámkovou je východiskem z krize, ze smutku nad smrtí milované osoby vypsání se. Silným motivem je zde víra, křesťanství. V Babičce je víra spíše zobrazována jako součást života, je spojena s rituály, s cyklem roku, kdežto v Zázemí se víra přesouvá do nitra, víra je niterním prožitkem a křesťanství řešením, jak se zklidnit, vyrovnat se se vším. Zde například Marek Vajchr oceňuje, že se autorka drží zpátky a její prožitek mše se nezvrtává v agitační projev.
Na druhou stranu jsou zde patrny i velké rozdíly. Ku příkladu idealizace. Babička Boženy Němcové je stále statická, nevyvíjí se, její názory, emoce, její činy - vše v souladu s ideálním vzorem laskavé, přející a vždy nápomocné babičky. Kdežto Jana Šrámková babičku idealizuje pouze v oddílu Podnebí, následně je již babička jako taková problematizována a mění se ze silné korpulentní ženy na slabou, neduživou, která si také jako autorka nese své křivdy (viz kapitola Proutíčko). Ačkoliv babička Noemi působí lidštěji, není vykreslena plasticky, v příbězích a vzpomínkách nevystupuje jako emotivní osoba, čímž se dostává do příběhu míra odtažitosti, také chybí autentické společné zážitky Jany a babičky, jak uvádí Kateřina Bukovjanová. Zajisté, Jana neprožila s babičkou návštěvu knížecího zámku, přesto se zde objevují společně strávené chvíle na Silvestra u televize, v kuchyni, u krmítka, na nákupech,tudíž v tomto ohledu Kateřina Bukovjanová nebrala v potaz, že vzpomínky Jany Šrámkové nejsou příběhem samy o sobě, ale pouze prostředníkem k charakterizování babičky Noemi. Dalším rozdílem je rozličná orientace na téma. Božena Němcová se soustředí na babičku, vystižení její povahy, světa, v němž Němcová prožila dětství. Kdežto v Zázemí je babička upozaděna, je jen pouhým stínem, který se přízračně vznáší nad Janou Šrámkovou a s nímž se neustále porovnává. De facto se próza Zázemí soustředí na "já a můj svět".
Jak už bylo řečeno, Jana Šrámková se především soustředí na formu textu. V tomto ohledu skutečně můžeme hovořit o mistrnosti, jelikož kompozice je až překvapivě promyšlená na to, že se autorka snaží čtenáře přesvědčit o opaku. V prvé řadě si povšimneme, že pokud dojde na přímou řeč, není zaznamenána tradičně uvozovkami, ale kurzívou, čímž vyvolává dojem větší autentičnosti vzpomínky. Uvozovky mají za úkol imitovat reálnou výpověď, reálný dialog, kdežto s využitím kurzívy Jana Šrámková naprosto zcela graficky uzavřela text a tím umocnila iluzi vzpomínky, iluzi přímého nahlédnutí do paměti autorky.
Rafinovaná výstavba spočívá v roztříštěnosti novely na krátké epizody, kapitoly, což zintenzivňuje pocit nestability, narušení, roztříštěnosti. Jak poznamenal Marek Vajchr v pořadu Kritický klub, toto rozbití příběhu má připomínat ono roztříštěné sklo, jímž byla zraněna babička Noemi za náletu na Prahu za druhé světové války. Ovšem vyčítá autorce, že nedošlo k úplnému rozbití vypravěčské formy vzhledem k tomu, jak silně je vylíčen tento pocit. Nelíbí se mu nekompaktnost obsahu a formy. Nedotažená fragmentárnost textu. Otázkou zůstává, zda právě v této nedotaženosti se neskrývá další rozbití konstrukce. Celkově by tato domněnka zapadala, jelikož Jana Šrámková netříští jen strukturu textu, mnohdy tříští i samotné výpovědi, obrazy se jako dílky skládačky sestaví v ucelený výjev až na konci knihy. Pocit jakéhosi vnitřního rozbití je nastíněn již v první kapitole a vine se celou knihou. Proč by tedy nemohla být nedotažená fragmentárnost účelová a záměrná?
Markéta Kittlová vyzdvihuje střídání žánrových postupů (fejeton, deníkový zápis, memoárová próza nebo útvar podobný modlitbě), obdivuje žánrovou různorodost. Naproti tomu Marek Vajchr tuto mozaiku odmítá, jelikož mu spíše připadá jako předvádění toho, co autorka dokáže. Snad se mělo jednat o snahu přiblížit se ikoně povídkové tvorby Karlu Čapkovi, pro něhož je mozaikovitost typická
Další fakt, jež přispívá k tříštění textu, je nekorespondence mezi fabulí a syžetem, kdy se dozvídáme až v průběhu čtení, že babička zemřela, což byl de facto jeden z impulsů k napsání této prózy, ovšem na druhé straně zde čtenář naráží na scénu ve vlaku, kdy autorka sděluje, že je těhotná. Čtenář automaticky předpokládá, že tedy čeká své první dítě a až po zjištění si podrobností o Zázemí jakožto knize, může čtenář vydedukovat, že se jednalo již o druhé těhotenství. Tímto rozbíjí text ještě více a mnohdy tlačí čtenáře do pozice skeptika. Pravděpodobná snaha poukázat na nespolehlivost paměti, tak přichází v nepravou chvíli, ačkoliv toto poukázání se vyskytuji i přímo v textu (viz vzpomínky z dětství na obraz či to, jak dítě vnímalo historku s meruňkovými knedlíky či si představovalo bomby, které svrhávala letadla na Prahu).
Markéta Kittlová vypichuje antiiluzivní postupy, jimiž dále nabourává pevnou strukturu textu. Autorka zpochybňuje své vlastní vzpomínky, opravuje se (viz "intermezzo" Errata o meruňkách či o obrazu). Mimochodem antiiluzivní postup je příznačný nejen pro postmoderní texty, ale i pro tvorbu Daniely Fischerové, vedoucí a vyučující Jany Šrámkové. De facto celá kniha je jednou velkou pochybou. Pochybou o sobě samé, o svých schopnostech. Občas se zdá, že autorka touží, aby čtenář vykřikl, že přece vše zvládá dobře. Touží snad Jana Šrámková po pochvale od čtenáře, když sama sebe nedokáže pochválit?
Pokud na Zázemí nahlížíme jako na celek, pak zjistíme, že se jedná o mozaiku. Fragmenty textu dávají dohromady novelu, útržky vzpomínek obraz babičky Noemi, kousky příběhů ze života (autorské čtení v kavárně Fra, pohřeb, nákup v obchodě) a úvahy v nich dávají zase obraz Jany Šrámkové a jejího života. Otázkou je, zda tato mozaika vyvolávající u čtenáře honbu za odhalením tajemství babičky Noemi a Jany Šrámkové, skutečnou hodnotu pro čtenáře. Není cenná spíše pouze pro samotnou autorku? Hra se čtenářem na detektiva se poněkud brodí v autorčiné upovídanosti.
Zázemí je členěno do tří částí s téměř mystickými názvy Podnebí, Předpeklí a Zázemí. Klára Soukupová nahlíží na toto členění jako na zbytečné, jelikož nemá souvislost s obsahem daných částí. A s jakýmsi despektem sděluje, že jí připomínají Dantovo dělení Božské komedie. Nesouhlasím. Když si rozebereme ta tři slova a jejich význam, měli bychom dojít k jednoduchému vzorci. Podnebí = Předpeklí = Zázemí. Podnebí, pod nebem, pod nebem je země. Předpeklí, před peklem, před peklem bychom také předpokládali zemi. A tak se vkrádá myšlenka, zda tímto autorka nechtěla sdělit, že země je směsicí pekla i nebe, že je něco mezi tím. Na rozmezí se ocitá i autorka. Na jedné straně má minulost ve Vysokém Mýtě, na druhé současný život s manželem, dvěma dětmi v pražském bytě. Na jedné straně babička, na druhé dcera Dorka, jež je babičce podobna. A uprostřed těchto rozcestí autorka váhá. Na jednu stranu se snaží dohonit minulost a přízrak dokonalé babičky, který Janě Šrámkové uniká pod rukama, na druhé straně po ní vztahují ruce a upínají k ní pohledy její děti a Jana Šrámková tuto skutečnost ignoruje. Zahleděna do sebe a do minulosti, kterou již nelze opravit, nevidí realitu.
Klára Soukupová vidí velkou slabinu v přílišné deníkovitosti textu. Neschopnost odpoutat se od svého vlastního světa, od sebe samotné a svého vidění. Což je zajímavé ve srovnání s výrokem Jany Šrámkové, že právě Zázemí podlehlo silné autokorekci a že napsáním získala od dané věci odstup a byla schopna jej racionálně zpracovat. Ovšem na druhou stranu hovoří o Zázemí jako o velmi osobní knize. Kláře Soukupové se nelíbí narušení toku vykreslování silného vztahu k babičce banálními a nezajímavými scénami ze všedního života (autorské čtení v kavárně Fra, dojmy nad knihou Olgy Tokarczukové, polemika o fikčních světech, o učitelce angličtiny či nakupování v Albertu). De facto tím odsuzuje orientaci Šrámkové ze vztahu s babičkou, na "já, svět a mé vztahy bez babičky". Ovšem zastínila fakt, že skrze autorské čtení začíná vzpomínat na babičku, skrze dojmy nad knihou zjišťujeme, jak si autorka protiřečí, v polemice o fikčních světech máme zase nápovědu, že i svět Zázemí je fikcí a v nakupování v Albertu se vykreslí Jana Šrámková jako matka. Ostatně scéna v Albertu je snad jedinou akcí celé knihy.
I jazykově se zdá Zázemí poněkud nestabilní. Ačkoliv jazyková vytříbenost je skutečně mistrná, v deníkové formě působí křečovitě, uměle, vykonstruovaně. Čímž potvrzuje myšlenku Marka Vajchra, že celé Zázemí je jen přehlídkou toho, co se Jana Šrámková za posledních pět let naučila. Přílišné hromadění metafor (například kapitola Guláš). Taktéž syntaktická stavba je mnohdy narušena. Dochází k elipsám, k vypouštění slov. "Čtu Babičku, tu opravdovou, Němcové."
Jak vnímá Zázemí jako celek sama Jana Šrámková? Vidí v této próze dokument o sobě samé a o jejím způsobu a stylu psaní. Sama přiznává, že dnes již má odlišný styl i vidění světa, ostatních lidí i sebe. Zázemí mělo ukázat rozdílnost mezi životem vnitřním (niterním) a vnějším.
Celkově se může zdát, že Zázemí je jen pouhým pokusem, snad i jen literárním cvičením, které nemělo spatřit české či zahraniční čtenářstvo. I sama Jana Šrámková přiznává, že původně kniha měla zůstat v pomyslném šuplíku, a že by sama ještě před pár lety Zázemí posuzovala velice negativně. A snad nebýt nadšení několika posluchačů na autorském čtení v Café Fra by tento text ani neexistoval.
Zázemí Jany Šrámkové rozhodně nepatří k mistrovským kusům této autorky. Jeho literární hodnota spočívá v jazyce a kompozici, ačkoliv čtenářsky bude rozhodně hodnocena pro svou přílišnou otevřenost, velkou emotivnost a dozajista se dočkáme nadšených výkřiků ženských čtenářek, že si rády prostřednictvím této knihy zavzpomínaly na svou babičku.
Po celou dobu čtení a následného rozboru se stále navrací jeden z velkých otazníků visících nad autorkou již od počátku. Není poetika Jany Šrámkové soustředěná na formu a jazyk textu nakonec z důvodu její neschopnosti vykonstruovat složitější příběh? Není nakonec tato pozice pózou, rádoby si hraním na velkého myslitele literární teorie a z nouze ctnost?



Souhlasíte? Nesouhlasíte? Zaujala Vás kniha? Jak na Vás působila? Povídejte, přehánějte.

Vaše po odpovědích divá Maglaiz


POUŽITÁ LITERATURA:
ŠRÁMKOVÁ, Jana. Zázemí. Dotisk 1. vyd. Praha: Fra, 2013. 136 s. ISBN 978-80-87429-42-6.
ŠRÁMKOVÁ, Jana. Hruškadóttir. 1. vyd. Praha: Labyrint, 2008. 111 s. ISBN 978-80-85935-98-1.
Jana Šrámková. [online] In: Česká bibliografická databáze. [cit. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.cbdb.cz/autor-3027-jana-sramkova
Jana Šrámková. [online] In: Literární akademie. [cit. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.literarniakademie.cz/lide/curriculum/jana-sramkova
BUKOVJANOVÁ, Kateřina. Superhrdinky taky vymřely. In: Host. Měsíčník pro literaturu a čtenáře. 2013, roč. 10, s. 82-83.
SCHMARC, Vítek. Jana Šrámková: Název knihy jsem musela bránit. [online] In: Hospodářské noviny. [cit. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://hn.ihned.cz/c1-37398380-jana-sramkova-nazev-knihy-jsem-musela-branit
SOUKUPOVÁ, Klára. Jana Šrámková: Zázemí. [online] In: Revolver revue. [cit. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.revolverrevue.cz/klara-soukupova-jana-sramkova-zazemi
KITTLOVÁ, Markéta. Šrámková, Jana: Zázemí. [online] In: iLiteratura.cz. [cit. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/31707/sramkova-jana-zazemi
ŠIDÁK, Pavel. Šrámková, Jana: Hruškadóttir. [online] In: iLiteratura.cz. [cit. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/23733
ŠRÁMKOVÁ, Jana. Vůbec si nemyslím, že by to bylo tak zlé. [online] In: Tvar. [cit. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.itvar.cz/cz/2014/04-2014-sramkova-817.html
KŮROVÁ, Zuzana. "Recenzovat prózu si troufne každý,". [online] In: Portál české literatury. [cit. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.czechlit.cz/rozhovory/recenzovat-prozu-si-troufne-kazdy-/
ŠRÁMKOVÁ, Jana. Představujeme naše autory - 5. díl - Jana Šrámková. [online] In: Čtenářská gramotnost a projektové vyučování. [cit. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.ctenarska-gramotnost.cz/o-projektu/jana-sramkova
Liberatura s Janou Šrámkovou. [online] In: RadioWave -Liberatura. [cit. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/radiowave/liberatura/_zprava/liberatura-s-janou-sramkovou--1214660
ŠRÁMKOVÁ, Jana. Zázemí. [online] In: Radio Vltava - Kritický klub. [cit. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2972012
HALADOVÁ, Jaroslava. Jana Šrámková. [online] In: Radio Vltava -Čajovna. [cit. 11. 3. 2014]. Dostupné z: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3041874
Připravujeme. [online] In: Běžíliška. [cit. 18. 3. 2014]. Dostupné z: http://beziliska.cz/knihy/pripravovane

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. dubna 2014 v 1:10 | Reagovat

Když se to opravdu umí, může bodovat jak důraz na formu, tak i příběh. Vzpomínám si na moc zajímavý filmový dokument, který byl zachycením podobné polemiky v jiné oblasti - mezi Věrou Chytilovou a Milošem Formanem. Chytilová dává přednost smyslu sdělení, vše musí být tomuto smyslu podřízeno, Forman naproti tomu vyzdvihuje právě příběh, který musí být sdělný a dobře vystavěný.

Já dávám rozhodně přednost příběhu, zvlášť u textu většího rozsahu; jen s řemeslem a jazykovou opulencí si vystačí jen naprosté špičky v oboru, protože vyhnout se delším pasážím mlácení prázdné slámy je obtížné.  Vyprávět příběh, to už je ale docela kumšt a vyžaduje to mimo mnohé jiné i  systematičnost, smysl pro strukturu, gradaci a pointu. Což není každému dáno a obávám se, že v kurzech sebevíce tvůrčího psaní se tato dovednost dá získat jen těžko.

2 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 26. dubna 2014 v 8:53 | Reagovat

[1]: Sice si toho Jana Šrámková je vědoma, že neumí vymyslet a psát příběh, i tak je mi proti srsti stavět dílo jen na formě. Je to příliš jednostranné a nekonec to vyzní, jak je v Zázemí vidět, jen jako ukecané nic, kde neustále srdceryvně naříká nad svým osudem.

3 Babe Babe | Web | 26. dubna 2014 v 9:38 | Reagovat

Z článku usuzuji, že tu knihu nemá cenu číst, ale počkám, jestli se tu neobjeví komentáře, které by můj názor změnily.

4 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 26. dubna 2014 v 10:24 | Reagovat

[3]: Selátko, nikomu nezakazuji ji číst. Na jednu stranu jsem onu knihu musela číst týden, protože je to ubrečené až běda, ale když už nic, zavzpomínala jsem si aspoň při ní na své dětství a své prarodiče. Ono snad žádná kniha není ztrátou času, každá Ti něco řekne. Buď nějaké moudro, nebo skrz ni poznáš samo sebe.

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. dubna 2014 v 10:39 | Reagovat

Příběhy jsou (koneckonců) stejné.
Vrahem je zahradník.
Ale i zahradník může být ubrečený a křížit (očkovat) růže krásných bareff až oči přecházejí.

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. dubna 2014 v 10:49 | Reagovat

Zaujal mne titulek, resp. ta číst za aneb.
Změniv jedno písmenko, dostal jsem "Utěk od tabule", to je docela inspirativní a to jak z pozice vyučujícího tak z pozice žáka.
Přemýšlím o pokleslosti na toto téma.

7 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 10:55 | Reagovat

[6]: Ovšem zde se dostáváš na tenký led, neb nemáš přesně definovánu tabuli. Já bych třeba od prostřené tabule neutíkala.

Jo, jo říkala jsem si, že ten titulek musí mít i něco zajímavého v sobě, jelikož Janu Šrámkovou zatím zná pomálo lidí... a říkám si, že je to možná i dobře, i když nepřeji autorce nic špatného.

8 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 11:01 | Reagovat

[5]: Ale nic by se nemělo přehánět. I slzy jednou vyschnou, jenomže v oné knize mám dojem, že celé tělo autorky je jen a jen voda, která se neustále obnovuje a tlačí se ven. Slzy jsou třeba, ale jen občas. Autorka, zdá se, ve svých dílech naříká pořád.

9 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. dubna 2014 v 11:22 | Reagovat

[8]:
Pak je autorka skuhra.
Což vede v titulku "Skuhra v Uhrách"; a i to je inspirativní.

10 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 11:45 | Reagovat

[9]: Jen aby z toho pak nebyly v rukou gramatiky neznalého "skuhry s uhry".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama