Putovat vstříc dobrodružství, nekonečnem, ku hvězdám...

Aktualismus citátový aneb trn v oku:
"Nejvíce štěstí není na lidských drahách, ale mimo ně... neviděno nebo zhrzeno..."
Jiří Karásek ze Lvovic - Smrt sábské královny (Zlatý triptych)

Chceš-li Maglaiz čísti, musíš jinam.


Mnoho povyku pro nic?

11. srpna 2014 v 22:46 | Maglaiz |  Papírový svět
Spor "originálních" autorů a pisatelů fanfiction evidentně nikdy nikdo nerozsekne, jelikož oba tábory v sobě nesou sémě fanatických obránců. A s těmi, jak víš, milý čtenáři, je vždy těžké pořízení. Klapky na očích, špunty v uších a jde se proti zdi. S tím nikdo nenadělá nic, protože čím víc se člověk snaží sejmout helmu rytíře Hynka z Michle z jejich hlav, tím urputněji si je naráží na své ctěné kebulky, až se jeden děsí, že ten kov prorazí.
Sleduji vždy tyto krásné debaty s úsměvem a nechávám na sebe působit různorodé argumenty. Hlavou víří nespočet myšlenek, přesto vždy končí u jediné otázky: Není to mnoho povyku pro nic? Co myslíš čtenáři? Než odpovíš, pojď kousek cesty se mnou.


Problém není v protikladu autorské kontra neautorské. Spíše je v tom, že některé kopírování je vidět více a jiné méně. Nevěříš? Ale vždyť to sám znáš dobře ze školních škamen. Tak mi pověz, zda byl Shakespearův Romeo a Julča originálním kouskem. A co Jáma a kyvadlo slovutného a všemi obletovaného Allana Edgara Poea? Četls Železnou košili Václava Rodomila Krameria (ano, syn toho Krameria)? Ty dvě povídky jsou si velmi podobné, že? Muž se z ničeho nic probudí v podivné místnosti. Odsouzen k smrti. Neví, kým byl souzen a za co, zná pouze trest a dokonce ani neví, kdy přesně bude inhumován. V místnosti je spousta nástrah, jedna děsivější a nebezpečnější než druhá. Ke konci se počnou hýbat stěny. Už už hrozí muži, že se bude objímat s kmotřičkou Smrtí v makabrickém tanci a tu hle, jest zachráněn. Cožpak tato fabule není totožná s ještě starším příběhem z pera britského autora Williama Mudforda The Iron Shroud? A přesto miláčka romantického Yankee adorujeme a stavíme pro tuto povídku na piedestal romantické prózy.

Nu, dobrá, uznávám, čtenáři, že ti nemusí být po chuti americký romantismus. Sáhnu tedy pro názorný příklad do filmového a seriálového prostředí. Je libo? Ještě se nedurdi, dozajista naleznu něco pro tvůj mlsný nosíček. Zdalipak si pamatuješ tu biáskovou explozi kol Milionáře z chatrče? Převyprávějme si spolu příběh v jedné větě: jak sirotek ke štěstí přišel. Ovšem jeho odměna musí být prvně vykoupena několikerým příkořím. Ať už ze strany soukmenovců, zlého, vydřidušského kriminálníka či samotné policie. Zločinec, který zneužívá malé děti, aby se obohatil. Obchoduje s děvčaty a uvrhává je do nejstaršího řemesla na světě, chlapce mrzačí a nutí okrádat turisty i domorodce. Poslyš. Co ti to bliká nad hlavou? O-li-ver Tw-ist. Jsme tam, kde jsme byli. Stále stejné písničky jen vhozeny do jiného prostředí a uvedeny jinými lidmi. A nikdá, slyšíš, nikdá to živé duši nevadilo.

Jako poslední ti připomenu fenomén upíra mezi upíry, hraběte Drákulu. Tento střízlík a že jsou jeho záda již obtěžkána pěknou řádkou křížků, si to hopsá po filmovém plátně i televizní obrazovce jako mladík. Známe předlohu. Jeden zlý, zlý, zlý krvesaj, který postupem času objevuje svou sílu a moc versus skupina pytlů krve v podání advokátního koncipienta, odborníka na krvecucy, mdlé krásky pevné vůle a psychiatra. Jenomže to neznamená, že karty budou stále stejné. To by přece bylo nudné. A tak přišel Francis Ford Coppola a jeho lidštější verze valašského vojvody. Drákula dostal emoce a Mina byla omezena na reinkarnaci jeho milé. Ó, křič a buš do režisérovy hrudi, že jest ukrutným vrahem dokonalého vývaru zla a prototypu silné ženy. Ulev si na otci nového Drákuly, oprav mne, drahý čtenáři, kdybych náhodou zapomněla na dřívější verzi změkčilého pána všeho nosferátstva. Jen bij a plač už nyní, neb transformace ještě není u konce. Byli tři, vlastně čtyři, z bývalého Československa. Odešla skupina viktoriánských husitů, zůstal sám Coppolův labilní vojvoda a k němu se přidaly ženy, jeho milá, nymfy, vzdálená o tři hlavy menší neteř a gangsterská buchta aka reinkarnace jeho milé. Nepřítel? Nepřítelem si jest Drákula sám. V pruhovaném oblečku se před tebou ocitají Karel Svoboda, Zdeněk Borovec, Richard Hes a Jozef Bednárik. Tady máš krabici s kapesníky. Že mám přestat? Joj, človíčku, to by bylo příliš levné. Ještě se musíme kouknout na žhavý hit letošního seriálového léta. Drákula opět povstal na monitoru Colea Haddona a byla mu zapůjčena podoba producenta tohoto seriálu a pro veřejnost ještě do nedávna známého jako Jindřich VIII. Tudor. Tento Irčan stvořil Drákulu mstícího se Ordo Draconis, Drákulu majícího opět city, Drákulu majícího nejspíše zánět spojivek, případně alespoň alergickou reakci na kontaktní čočky, Drákulu chtějícího nadějnou studentku medicíny Minu aka reinkarnaci jeho manželky Ilony, Drákulu s velkým sexuálním apetitem, Drákulu s apetitem a sklony k alkoholismu. Ovšem to by Haddonovi nestačilo. Z blázna Renfielda je černošský advokát, z advokátního koncipienta Harkera novinář, z upírobijce Van Helsinga pomstychtivý partneroposkok Drákuly, z Miny feministka a z Lucy nymfomanka a to ji, prosím pěkně, Drákula ještě ani neolíznul. Haddon dokončil, co Coppola jen nakousnul. Zcela zamíchal karty. Králi pohárů a mečů vyměnil jmenovky a Mága postavil na opačnou stranu barikády. Nyní už je příběh postaven jinak. Jedinec proti skupině. Drákula proti Ordo Draconis. Neválej se, čtenáři, po zemi a nekopej nožičkama. Haddon udělal jediné, dal lidem, co si žádali, chtěli antihrdinu a dostali ho. S hollywoodskou mašlí navrch. To se teď nosí.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že se všichni výše jmenovaní autoři provinili vůči dokonalé zlounské předloze Brama Stokera, řekla bych, že je to naopak. Dali Drákulovi jiný rozměr. To, že to museli po emericku zaobalit do klišé milostného příběhu, je vedlejší. Základní myšlenka byla učinit z Drákuly něco bližšího člověku. Chtělo to pořádnou odvahu přijít s něčím tak troufalým proti obrovskému fandomu. Přece jen uvažovali všichni tito autoři dobrým směrem. Krutovládce, ať je sebevětším tyranem, má vždy lidskou stránku. Uznávám, u Stalina jsem tuto stránku ještě neobjevila, neb zapřít vlastní matku je těžký kalibr i na mou osobu. Ale pohleď na vzpomínky, jež měli lidé z Hitlerova okolí. Hodný strýček milující děti, ženy a psy. Je nasnadě, že Drákulovi musela být vzata milovaná osoba - žena, pro psa by takový tyjátr asi nevyvedl.

Vidíš, čtenáři, jedno téma, jeden motiv, jedna postava a tolik variací. V literatuře i mimo ni nejde jen o to být za každou cenu originálem ve všem, jde i o to uchopit starou věc a podívat se na ni v jiném úhlu, poukázat na to, jak tato starožitnost je aktuální i dnes, pokud se jí dá blyštivý fráček. Není uměním vymyslet nový svět a v něm pojmenovat i sebemenšího broučka fantasmagorickým jazykolamem. Uměním je dívat se jinak, vidět za věci, zírat na ně s úžasem a po letech přijít na genialitu jednoho bloku žuly Velké pyramidy. To je pravým smyslem literární, výtvarné či kinematografické tvorby. Nabídnout nový pohled.

Proto nežehrejme nad FF, pokud k tomu není důvodů v podobně genocidy jazykové či logického vývoje děje. Autoři jen chtějí ukázat světu svůj náhled na onu věc. Snaží se na papír vtisknout svůj sen o, dle nich, dokonalém příběhu s postavou či prostředím, jež je natolik uchvátilo, že nemohli jinak. To by bylo jako zakázat Sheldonovi klepat po třikráte na dvěře.

Tvá Maglaiz

Tvoříš fanfiction? Čteš fanfiction? Proč si myslíš, že je tak dehonestována?
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 -al. -al. | Web | 11. srpna 2014 v 23:14 | Reagovat

Můj komentář asi nebude úplně filosofickej nebo přínosnej, ale

FANFICTION JE SMYSL ŽIVOTA

potřebovala jsem to někomu sdělit.

2 Lúmenn Lúmenn | E-mail | Web | 14. srpna 2014 v 17:48 | Reagovat

Sama jsem svou literární kariéru začala na fan fiction, ačkoli tento termén se v té době ještě nepoužíval - a přetvořila jsem k obrazu svého dvanáctiletého já rovnou Tolkiena. Dnes už bych se k tomuto žánru nesnížila, ale pro začínajícího pisálka je FF velmi vhodné - nemusí si lámat hlavu s vymýšlením reálií a postav, stačí jen vzít již známé kulisy a přepsat scénář. Mnohdy vznikají velice silné a dobré věci, jindy hrůzy, ale pro rozepsání a získání stylistické zručnosti je to více než vhodné. Takže bych tento žánr nezatracovala, ale ani bych jej nestavěla na piedestal.

3 myší královna myší královna | Web | 14. srpna 2014 v 18:31 | Reagovat

Železnou košili jsme četli ve škole přímo ve spojitosti s Poem. =)

4 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 14. srpna 2014 v 18:36 | Reagovat

Sice FF ani nečtu (nebaví mě), ani nepíšu, ale vůbec mi nevadí, když se jí jiní zabývají. Nechápu, proč na ni někdo plive. Chápu, že když někdo miluje svět určité knihy nebo filmu, tak si ho rozvíjí na blogu dál. Tak proč je kolem toho takový rozruch? FF bych spíš podpořila. :-)

5 homo sapiens tupiens homo sapiens tupiens | Web | 18. srpna 2014 v 22:43 | Reagovat

Fanfiction sice nevyhledávám, ale v zásadě proti tomu nic nenamítám. Ať si každý píše, co je mu libo. A když k tomu využije známé kulisy? Proč ne, když mu to vyhovuje. Je pravda, že převzaté prvky se v různé míře objevují asi všude - to by člověk nemohl použít ani draka, jednorožce nebo čaroděje, protože to všechno jednou někde bylo poprvé.

6 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 19. srpna 2014 v 7:43 | Reagovat

[5]: Osobně si myslím, že argumenty "Není to originální, autorské. Je to jen okopírování." jsou naprosto irelevantní. Taktéž nechápu, proč se vždy na toto téma započnou cruciáta, když vůbec o nic nejde.

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 1:23 | Reagovat

Fanfiction nepíšu ani nečtu, a proto mi nijak nevadí :-).

8 K. K. | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 11:42 | Reagovat

Zdravím!
Tento Tvůj článek byl zařazen do výběru toho nejlepšího ze světa blogů na http://blogosvet.blog.cz!
Do chodu Blogosvěta se můžeš zapojit i Ty – doporuč zajímavé články, které nám unikly (můžou být i Tvé vlastní) nebo objev nové autory. Hezky den! :)

9 Miloš Miloš | Web | 5. září 2014 v 16:55 | Reagovat

Tvůj článek je plný pěkných příkladů, ale myslíš, že Poe mohl znát Železnou košili? Tehdy nebyl internet, pošta přes oceán putovala lodí, nebyl ani Google Translator, pokud by chtěl rozumět českému textu, věděl-li by vůbec o kulisách Krameriova příběhu.

Já vím z úplně jiného oboru, že několik lidí ještě ve 20. století nezávisle na sobě objevilo totéž a popsalo to jen jinými slovy, co někdo před 25 lety, a přitom o sobě i kvůli jazykové bariéře nemohli vědět.

10 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 5. září 2014 v 23:06 | Reagovat

[9]: Tady se nějak minul kód s dekodérem. Neřekla jsem ani náhodou, že to Poe obšlehl od našeho Krameria. Naopak oba kopírovali ještě staršího Mudforda. Tady někdo nečetl pozorně text :-D

11 Miloš Miloš | Web | 6. září 2014 v 22:31 | Reagovat

[10]: Aha, nedával jsem pozor.
Tak přece jen ještě nesměle namítnu, zda vůbec Američan, žijící v letech 1809-1849, mohl o výtvoru (asi málo známého) britského autora vůbec vědět.

12 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 7. září 2014 v 8:36 | Reagovat

[11]: Právě že ano. Poe Mudfordovu povídku uveřejnil v časopise. Kromě toho máš značně zkreslené představy o izolované Americe. Amerika se izolovávala pouze na poli politickém a válečném, nikoliv kulturním. Amerika byla naopak již v té době ve skvělém kontaktu se starým kontinentem. Kromě toho se Anglii právě do Ameriky nejlépe "vyvážela" literatura.

13 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 7. září 2014 v 8:37 | Reagovat

[11]: A ještě něco. Fakt, že Mudforda neznáš nyní, neznamená, že nebyl tehdy znám a ctěn, případně opačně.

14 Miloš Miloš | Web | 7. září 2014 v 10:36 | Reagovat

[13]: Mezery mám, to vůbec nepopírám, protože o Mudfordovi jsem předtím neslyšel a V Googlu jsem nehledal.
Jen mně nedalo se zastat Poea, protože ten je mým oblíbeným autorem. Kdysi se mně podařilo v antikvariátu koupit 2 tlusté svazky v angličtině a povídky jsem louskal v originále.
Tak úplně poslední námitka: podoba je v tom, že se muž probudí v místnosti, kde mu různými nástrahami usilují o života a ke konci se hýbou stěny. U Poea se celá místnost smršťuje, aby ho nakonec rozdrtila. To je však už jen malá epizoda na konci, hlavní je kyvadlo s ostřím, které snižuje závěs, aby oběť inkvizitorů proklálo. Jsou tam krysy, které rozdrážděné krví odsouzence překoušou i řemeny, které ho poutají. To také je u Mudforda?

15 Miloš Miloš | Web | 7. září 2014 v 10:37 | Reagovat

[14]: ... usilují o život ...

16 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 7. září 2014 v 11:25 | Reagovat

[14]: Mudfordovu povídku jsem nečetla, jelikož jsem ji ještě nesehnala, každopádně je zde přebrán motiv celého příběhu. Ovšem jak Poe, tak i Kramerius již vše okolo zpracovali dle sebe. Kramerius přidělil odsouzenému jméno i stav a celkově i historii a nakonec i důvod, proč mu bylo usilováno o život. Poe "zkafkovatěl" nebo Kafka "zpoeovatěl"? Každopádně zde byl silný existencialismus a absurdita. Neznámý odsouzený, neznámá vina - to je prostě Proces.

17 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 15. října 2014 v 21:11 | Reagovat

Náhodou mě někdy fan fiction docela baví. Zvlášť když hlavní hrdina, který je ve skutečnocti normální hraje ve fanfikci úchylnou roli.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama