Putovat vstříc dobrodružství, nekonečnem, ku hvězdám...

Aktualismus citátový aneb trn v oku:
"Nejvíce štěstí není na lidských drahách, ale mimo ně... neviděno nebo zhrzeno..."
Jiří Karásek ze Lvovic - Smrt sábské královny (Zlatý triptych)

Chceš-li Maglaiz čísti, musíš jinam.


Vzorem ne bohem

4. ledna 2015 v 23:04 | Maglaiz |  Úvahy o životě housenky
Ten pohled. Ten pohled! Ačkoliv jsi reálně nižší než člověk před tebou, cítíš dvacet metrů vysoký piedestal pod nohama. Už sám o sobě stačil strachy rozechvět celé tělo jen ten jediný pohled. Hrůza všech hrůz přišla dlouho poté. Nečekaně. Když už si člověk myslel, že všechno se utřepalo, že došlo k zmoudření, k prohlédnutí, udeřil blesk do stejného místa. Jen pár napsaných slov a studený pot polil celá záda.
Je správné v zájmu pravdy bořit falešné modly? Je správné brát někomu ideály, když sám nechceš, aby ti byly brány, čtenáři?


Nedávno jsem měla možnost dvakrát si vyslechnout přednášku na téma Opustíme vzory?. Nebudu se vyjadřovat k té přednášce, ale události posledních dní mi připomněly otázku položenou v názvu. Opustíme vzory? A jak to vlastně s těmi vzory je? Potřebujeme je vůbec? Potřebujeme je v době, kdy se již ve školách snaží z každého vychovat nezaměnitelnou individualitu?

Co to vlastně vzor je? Rádi říkáme, že vzor je ideál, kterému se chceme přiblížit. Někteří milovníci jazyka vzletně hovoří o múzách, jež nás ženou kupředu. Cítíš ten strach? Tu obavu zabalenou do ušlechtilých slov, aby na povrch nevyšla pravda? Co je vzor? A bez obalu, příteli. Svítící bod v tmách, za nímž se pachtíme. Cíl, meta, již chceme pokořit. Nic jiného než šablona, jíž chceme dosáhnout, jíž se chceme stát. Splynout s ní. A pak ji zahodíme.
Pokud se nám ovšem nestane bohem. Zbožtěním ztrácíme právo na dosažení svého cíle. Když už si myslíš, že máš cíl na dosah, že po něm natahuješ ruku, opět zmizí v dáli.

Se vzorem i bohem je však stejná potíž. Když dojde k demaskování, přichází pád. Pravda, u modloslužebníka je o něco delší a následný dopad tvrdší. Šrám na duši mnohdy nesmírné hloubky. Visí nám zde ve vzduchu jedna otázka. Mají tedy vzory cenu?

A co ty, čtenáři? Máš své vzory? Své božstvo?
Už jsi někdy demaskoval své vzory, bohy?
Jaké to bylo?


 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 5. ledna 2015 v 10:16 | Reagovat

Přijímačky na VÚML:
Otázka A)
"Kdo je váš vzor?"
Otázka B)
"Proč právě Vladimír Iljič Lenin?"

2 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 10:32 | Reagovat

[1]: Evergreen mezi vtipy ze socialistického režimu. Trochu se bojím kohokoliv otázat, zda to nebyla smutná realita.

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 5. ledna 2015 v 14:28 | Reagovat

[2]:
Článek A)
Předseda má vždycky pravdu.
Článek B)
Nemá-li předseda pravdu, platí článek A.

4 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 21:53 | Reagovat

Po odmaskování se z dobrých vzorů mohou stát ještě lepší přátelé. :-)

5 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 21:55 | Reagovat

[4]: Nejen lepší. Většinou ti nejlepší. :-)

6 Miloš Miloš | Web | 4. února 2015 v 22:16 | Reagovat

"vzor je ideál, kterému se chceme přiblížit"

Já si z dřívějška pamatuji heslo "Dohnat a předehnat!"

Jen se přiblížit je málo :-)

Vzory jsem asi neměl, ale mety, které jsem chtěl dosáhnout, ano. A když se to povedlo, následovala pětiminutová euforie, kterou ale vzápětí vystřídal pocit a co teď?

7 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 5. února 2015 v 20:00 | Reagovat

[6]: Však také dále píši, že vzory chceme pokořit, splynout s nimi a pak zahodit. Já se spíše zamýšlím nad tím, zda motivace de facto agresivním atakem na mnohdy nic netušící vzor-osobnost je pro člověka dnešní doby ideální řešení osobního růstu.

Vzor funguje asi takto: je to fyzická osoba ať už žijící nebo ne, kterou se chceš stát (vlastně si počínáš jako nějaký psychopat) a po dosažení dvojnictví si vyhlédneš další cíl svých ambic. Proč nemůžeme mít vzor jako abstraktní pojem pouhých vlastností? Proč musí mít náš vzor-cíl vždy obličej člověka? Vždyť my si v osobním růstu spíše počínáme jako válečník, který likviduje, poráží na hlavu nepřítele, aby dokázal, že je lepší. A tady se nabízí myšlenka, že nejhorší nepřítel je ten neznámý, bez tváře. Když víš, co to je a jak to vypadá, už se toho tolik nebojíš. Co když vzorům dáváme lidskou podobu jen ze strachu?

Co myslíš, Miloši? Touto otázkou nijak nevyřaďuji z diskuze ostatní komentující.

8 Miloš Miloš | Web | 14. února 2015 v 18:25 | Reagovat

[7]: Myslím, že vzor s tváří je bližší a "reálnější", a tím i lepším kompasem, než by byla čirá a těžko uchopitelná abstrakce.

9 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 22. března 2015 v 14:49 | Reagovat

Já vždycky měla v životě spoustu vzorů. Chtěla jsem být krásná jako tahle, chytrá jako tenhle, oblíbená jako onenhle...
Nakonec jsem se na to vykašlala. Člověk se musí zdokonalovat sám podle sebe.NAjít s svou vlastní cestu a neočekávat na konci něco konkrétního.

10 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 22. března 2015 v 19:08 | Reagovat

[9]: Neočekávat něco konkrétního? Já bych třeba očekávala konkrétní vlastnosti a schopnosti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama